Titul Zlatý Opper získala studentka z Domažlic

 

            Akčním finále vyvrcholila v sobotu 7. listopadu 2015 v Muzeu jižního Plzeňska v Blovicích novinářská soutěž pro děti ve věku 13 až 16 let O Zlatého Oppera. Z titulu pro nejlepší a nejrychlejší novinářku se radovala studentka gymnázia Jindřicha Šimona Baara v Domažlicích Alena Osvaldová.

            „Psala jsem rozhovor se svým dědou, který byl jedním z volyňských Čechů, kteří se po druhé světové válce vrátili do Československa. Nikdy před tím jsem se o tom s ním nebavila, a tak jsem se dozvěděla spoustu zajímavých věcí, které mě překvapily,“ připustila, když představovala svou práci, která jí vynesla účast ve finále.

            Zadání literární části soutěže znělo napsat rozhovor s jakýmkoli zajímavým člověkem, kterého děti ve svém okolí mají. „Dostali jsme třicet šest prací a před výběrem respondentů i před pokládanými otázkami musíme v mnoha případech smeknout. Děti si povídaly s dědečkem o válce nebo o vojně, s maminkou o práci zdravotní sestry, s kamarádkou o depresích a šikaně, s chlapcem od kolotočů, s člověkem, který žil v emigraci nebo s dobrovolníkem, který pomáhal syrským uprchlíkům,“ zhodnotila soutěž její vyhlašovatelka Markéta Čekanová.

            Ze zaslaných rozhovorů vybrala porota ve složení Markéta Čekanová, redaktor Českého rozhlasu Lukáš Milota, vedoucí redaktor Plzeňského deníku Evžen Zavadil a šéfredaktorka časopisu Xantypa Michaela Gübelová šest nejlepších, jejichž autoři postoupili do akčního finále v bílovickém muzeu. „Tady museli po vzoru Oppera de Blowitz, jehož jméno soutěž nesla, nepozorovaně vyslechnout konspirační schůzku politika a lobbistky a o jejich plánech podat zprávu do redakce londýnských The Times.Vše si ovšem museli pamatovat, žádné poznámky, žádný záznam. A mezitím ještě museli projít muzeum s pracovním listem, aby je tajenka dovedla na místo, kde mohli zprávu zpracovat a odtelefonovat,“popisuje finále ředitelka muzea Radka Křížková Červená.

            Finále bylo ve znamení gymnázia Jindřicha Šimona Baara z Domažlic: že šesti finalistek byly čtyři právě odtud. Druhé místo za Alenou Osvaldovou obsadila Renata Routová, třetí skončila Pavlína Zahořová, čtvrtá Lucie Kopáčková, všechny z domažlického gymnázia. Z pátého místa se radovala Anna Manglová z Integrované střední školy živnostenské v Plzni a šesté místo patří Denise Vokounové. Všechny získaly titul Naděje evropské žurnalistiky.

            Vyhlašovateli soutěže byli agentura Black&Wait plzeňské novinářky Markéty Čekanové a Muzeum jižního Plzeňska v Blovicích, p. o. Cenu pro vítěze, čtečku e-knih, věnovalo evropské informační středisko Europe Direct Plzeň. Další partner, Středisko západočeských spisovatelů, darovalo všem finalistům knihy v tradiční, tištěné podobě. Český rozhlas Plzeň jim umožnil prohlídku budovy se zajímavým výkladem a Plzeňský deník zveřejní všech šest rozhovorů na svých stránkách. Po vyhlášení výsledků navíc Evžen Zavadil nabídl všem finalistkám možnost týdenní či čtrnáctidenní stáže. „Prokázaly, že mají talent a že je novinářská práce zajímá,“ řekl. S nečekanou cenou se připojil i časopis Xantypa. Michaela Gübelová přislíbila, že se vítězný rozhovor objeví i na jeho stránkách.

            Soutěž O Zlatého Oppera připomněla významného blovického rodáka Henriho Oppera de Blowitz, od jehož narození uplyne koncem roku 190 let. Člověk pozoruhodných osudů a ještě pozoruhodnějších novinářských metod byl nejvýznamnějším evropským novinářem 19. století. Korespondent londýnských Timesů vstoupil do dějin tím, že svými články odvrátil jednu válku a zveřejnil důležitou smlouvu šestí hlavních evropských mocností v den, kdy se teprve podepisovala. Věhlasné byly také jeho rozhovory se špičkovými osobnostmi jeho doby.


vítězný rozhovor

 

Cesta do Volyně a zpět

Můj děda, Antonín Kratochvíl, byl jeden z volyňských Čechů, kteří se vrátili do Čech v roce 1947. Nedávno oslavil své 70. narozeniny. Žije ve Velemíně v severních Čechách poblíž Lovosic.

Proč tvoji předci odešli z Čech?

Carské Rusko zvalo vyspělejší národy, aby pomohly s rozvojem hospodářství. Židé tam byli hlavně obchodníci. Němci a Češi tam přišli se svými nápady a začali podnikat. Ukrajinci ale porok vehementně odmítali. Stále to byli zemědělci a nechtěli měnit starý způsob hospodaření. Když můj táta jednou nachytal Ukrajince, jak mu krade jablka, nabídl mu štěp, aby si mohl vypěstovat svá, ale on nechtěl, protože je to prý moc pracné.

Jak se žilo tvojí rodině?

Byli jsme docela vážení, protože jeden můj děda měl statek a ten druhý mlýn. Ve mlýně se zpracovávalo dřevo a vyráběla elektřina pro tři okolní vesnice. Řekl bych, že tam bylo více kulturních akcí než tady, protože jak tam byli pouze tři české vesničky, tak nás to stmelovalo dohromady. Zajímavostí je, že se můj otec narodil v carském Rusku v roce 1917. Moje matka se narodila na stejném místě v roce 1921, ale tentokrát to bylo na území Polska. Ve stejné vesnici se narodila i moje sestra, ale tentokrát do Třetí říše v roce 1943. Já jsem se narodil také na stejném místě, tentokrát však v Sovětském svazu roku 1945.

Za jaké vlády byly tamější poměry nejhorší?

Nejhůře se tam podle maminky žilo, když jsme byli součástí Polska. My jsme to měli ještě docela dobré, ale k chudým Ukrajincům se Poláci chovali až příliš tvrdě. Byli arogantní a Ukrajincům dávali jasně najevo, kdo je tady pánem. Ještě před Druhou světovou válkou připadlo území Rusku a my jsme očekávali odsun na Sibiř. Pak nás osvobodili Němci, ale po chvíli se ukázalo, že jsou stejní jako Rusové.

Proč se tvoji rodiče rozhodli vrátit?

Oni se nerozhodli, oni byli donuceni. Mohli zůstat jenom ti, kteří měli příbuzenský vztah s Ukrajinci. Ostatní byli odsunuti a jejich místo obsadili Ukrajinci. Také jsme utíkali před Sovětským svazem a komunismem, ale ten bohužel přišel i sem. Ale co se dalo dělat, člověk se musel přizpůsobit a taky se přizpůsobil.

Šli jste rovnou do severních Čech, nebo ještě někam jinam?

Napřed jsme šli do Bludova, to je kousek od Šumperku. Přestěhovat se do severních Čech do domů po vysídlených Němcích měli přednostní právo ti, kteří bojovali ve válce. To naše rodina nebyla, protože jsme se starali o mlýn a byli jsme něco jako domobrana. Potom jsme se i my přestěhovali na sever Čech do Velemína, kde žiji dodnes.

 

Autorka: Alena Osvaldová

Škola: Gymnázium J. Š. Baara Domažlice

 


Kontakt

Black&Wait media art agency

Božkovská 32
Plzeň
326 00
IČ 48366846


tel.: 724 317 539


Ročník 2015

porota

Markéta Čekanová
redaktor Českého rozhlasu Lukáš Milota
vedoucí redaktor Plzeňského deníku Evžen Zavadil
šéfredaktorka časopisu Xantypa Michaela Gübelová
 

vyhlašovatelé

Black&Wait media art agency
Muzeum jižního Plzeňska v Blovicích
 

partneři

Europe Direct
Středisko západočeských spisovatelů
Plzeňský kraj

TÉMATA FINÁLOVÝCH ROZHOVORŮ

Alena Osvaldová: s dědečkem volyňským Čechem

Renata Routová: se 93-letou prababičkou o jejím životě

Pavlína Zahořová: s nevidomým mužem o jeho životě

Lucie Kopáčková: s domažlickým farářem Miroslawem Giergou

Anna Manglová: s malířem a ilustrátorem Petrem Bauerem

Denisa Vokounová: s pradědečkem o totálním nasazení v Německu za války

TÉMATA FINÁLOVÝCH ROZHOVORŮ

Alena Osvaldová: s dědečkem volyňským Čechem

Renata Routová: se 93-letou prababičkou o jejím životě

Pavlína Zahořová: s nevidomým mužem o jeho životě

Lucie Kopáčková: s domažlickým farářem Miroslawem Giergou

Anna Manglová: s malířem a ilustrátorem Petrem Bauerem

Denisa Vokounová: s pradědečkem o totálním nasazení v Německu za války

 


Fotogalerie: Ročník 2015

/album/fotogalerie-rocnik-2015/opper-ceremonialy-3-jpg/

—————

/album/fotogalerie-rocnik-2015/opper-ceremonialy-5-jpg/

—————

/album/fotogalerie-rocnik-2015/opper-ceremonialy-26-jpg/

—————

/album/fotogalerie-rocnik-2015/opper-ceremonialy-15-jpg/

—————

/album/fotogalerie-rocnik-2015/opper-ceremonialy-27-jpg/

—————

/album/fotogalerie-rocnik-2015/opper-rozhlas-21-jpg/

——————————