Daleko za městem Plzní a pěkných pár kroků za vsí Bolevcem, na kraji lesů u rybníků bývalo kdysi území uhlířů a kolomazníků, lidí umouněných, ukoptěných, chudých, ale pracovitých, kteří vyráběli dřevěné uhlí, aby bylo čím topit a ze smůly kolomaz, aby žádnému vozu, trakaři ani káře nevrzala kola.

            A tihle uhlíři a kolomazníci měli spoustu starostí, věřte, nevěřte, s čerty. V lesích kolem totiž byla spousta míst, kudy vycházeli čertí kluci na svět a pekelně tu zlobili. Černá kolomaz jim zachutnala a chodili ji kolomazníkům ulizovat z pecí. A když k tomu bylo i čerstvé uhlí ke chrupání, to byla teprve bašta! Nejednou se stalo, že čertí čeládka slupla uhlíři půl milíře a kolomazníkovi vypila celý soudek čerstvé kolomazi. Jindy se zase malí čerti kolomazí celí opatlali a váleli se v listí a jehličí, až vypadali spíš jako hejkalové, lítali pak po lese a hejkali a kvíleli. A zase jindy jim kousky uhlí posloužily jako munice ve velké bitvě Rajstajblíků proti Mulisákům.

            Uhlířům ani kolomazníkům se to, to dá rozum, ani trochu málo nelíbilo. Zkoušeli na ně nejrůznější pasti a pastičky, drželi hlídky u milířů i pecí, kopali jámy, do kterých čertíci padali, ale ze kterých dokázali čiperně vylézt ven, ba dokonce jednou pozvali pana faráře, aby místa kolem pecí a milířů vykropil svěcenou vodou. Všechno málo platné. Chlapi už skoro nespali, buď pálili uhlí a dělali kolomaz, nebo hlídali a odháněli čerty. Na pomoc přišli i lidé z okolních vsí, ba i plzeňští. Nakonec už bylo povoláno vojsko. Ale pekelná sebranka si vždycky našla cestu aspoň k jednomu milíři, k jediné kolomazné peci. Tady pak řádila o sto šest, kolomaz vypila, uhlí slupla, pec pobořila.

            „Nikdy jsme se neměli jako páni, ale hlady jsme taky netrpěli. Jestli to takhle půjde dál, brzy hlad poznáme,“ vzdychal kolomazník Johánek, šlachovitý chlap neurčitého věku, černé a vrásčité kůže a věčně usmolených rukou. Kolem něj se batolilo, prohánělo a popelilo jedenáct dětí – stejně hubených a snědých jako táta.

            „Že mě to nenapadlo dřív!“ ťukla se najednou do čela jeho žena Veruna a vařečka se jí zastavila v půli míchání houbové smaženice pro třináct lidí. „Čertova babička,“ řekla trochu záhadně. Johánek se na ni tázavě podíval.

            „No čertova babička,“ opakovala Veruna pomalu. „Moje prabába mi kdysi vyprávěla, že pod kopcem Krkavcem žije čertova babička. Jediná bytost, kterou malí čerti poslouchají a která je dokáže zkrotit. Vypravte se tam, najděte ji a ona už jim jistě vypráší kožichy.“

            „S jedněmi čerty máme trápení a za dalším půjdeme!“ odfrkl Johánek a mávl rukou, jako že trmácet se bůhvíkam za nejistým výsledkem není nic pro chlapa. Veruna na to nic. Druhý den zrána si sbalila do uzlíku pár kůrek chleba, tři jablíčka, nechala děti Johánkovi a vyrazila za čertovskou babičkou sama.

            Šla tuze dlouho, úzkými pěšinami, mezi stromy i přes palouky, které líbalo pozdní letní slunce. Nad hlavou jí zpívali ptáci, po modrém nebi rozvážně plula bílá oblaka a Verunu napadlo, že aspoň v tom jsou si na světě všichni rovni, chudí i bohatí: zvednou-li hlavu, všichni vidí stejné nebe. I chudákovi dopřeje pámbu modré oblohy, i pánovi ji čas od času zatáhne černým mračnem. A hned se jí šlo veseleji, chroupala jablíčka, prozpěvovala si, až došla k malé roubence pod Krkavcem.

            Kolem dokola byl palouk plný voňavých bylin a včelky tu z posledních sil sbíraly ještě zásoby na zimu. Veruna se zarazila. Přeci jen, s čerty nejsou žádné žerty. Chvíli stála za kmenem mohutného stromu a opatrně sledovala, zda jí nehrozí nebezpečí. Vtom se z lesa po její pravé ruce vyřítila skupinka čertích uličníků. Řvali jako na lesy, vždyť vlastně byli v lese, prali se, mydlili, řezali, tahali za ocasy i za rohy, zkrátka pekelně vyváděli. Najednou se otevřely dveře chaloupky a v nich stanula malá snědá osůbka v šátku a pestrobarevné sukni. Zkrátka babička. „Dáte pokoj, holoto pekelná,“ vykřikla. Do čertích kluků jako když střelí. Vmžiku bylo ticho a uličníci stáli od sebe dál, než stojí stromy v lese. „Pekla jsem pro vás placky s čerstvými švestkovými povidly. Ale že se rvete jako čerti, nic nedostanete. Polívku z jehličí a suché borové šišky. Víc nezasloužíte,“ řekla rázně. Čertíci svěsili uši, rohy i ocasy. Babííí,“ začali škemrat mnohohlasem. „Babííí, dej nám placky. My už budem hodní,“ slibovali a z papulek jim kapaly sliny, jak měli na placky s povidly chuť. Čertí babička je sice čertice, ale ze všeho nejvíc je to babička, takže se slitovala, lupla každému záhlavec a přinesla mísu s plackami a hrnec s povidly. Pak ještě té pekelné bandě nařídila, aby jí donesli vodu ze studánky, zacpali díru ve střeše a nanosili dříví.

            Veruna stála za stromem a užasle sledovala, jak čertíci babičku doopravdy poslouchají. Když odešli, dodala si odvahy a zaklepala na dveře.

            „To jsou mi hosti,“ potřásla hlavou babička, když na prahu spatřila lidskou ženu. „Copak mi přinášíš?“

            „Jdu si k tobě pro radu. Ti vaši kluci nás už moc zlobí. Pijí kolomaz, rozbíjejí pece, jedí uhlí z milířů. A nic na ně nepomáhá. Tebe poslouchají. Nemůžeš nějak zakročit?“ řekla Veruna ustaraně.

            „Mord sec hadry, holota jedna nezdárná,“ ulevila si čertí babička, která mohla klít až do alelujá, protože byla čertí.

            „Pasti a léčky jsme na ně líčili, stráže drželi, vojsko přišlo na pomoc – všechno málo platné,“ dodala honem kolomaznice. Čertí babička před ni přisunula misku s pár plackami, které před čertíky schovala pro sebe a hrnec s voňavými povidly. Černou rukou Veruně pokynula, aby si vzala. Sama se zvedla a odešla do komory. Za chvilku se vrátila s pytlíčkem, který už na dálku voněl bylinkami.

            „Vrať se domů, řekni mužským, ať připraví hrnek té nejlepší kolomazi a hromádku toho nejlepšího uhlí. Postavte to doprostřed palouku a tohle vysypte dokola,“ řekla Veruně a podala jí pytlíček.

            Jak čertí babička řekla, tak uhlíři a kolomazníci udělali. Navečer byla pas nalíčená. Za chvilku tu byli. Kluci umounění, pekelní! Přihopkali, přicupitali, přiběhli, přiletěli – a už lízali černou hustou hmotu a k tomu chroupali uhlíky. Když byl hrnek prázdný a po uhlí se jen zaprášilo, chtěli zmizet. Ale co to? Z kruhu bylin vysypaného na zemi to nešlo! Jako by tu stála zeď, přes kterou čertí kluci nemohli!

            „Tak takhle vy si hrajete!“ zahromoval najednou mezi stromy známý hlas. Čertíci strnuli. Na palouk vyšla jejich babička tvářila se pekelně přísně. „To se dělá, brát lidem uhlí a kolomaz?“

            „Když ono nám to chutná,“ špitnul Rajstajblík Barnabáš.

            „Já ti dám chutná, až ti bude kožich malý!“ zahrozila babička. Rajstajblík stáhnul ocas pod sebe a polknul slzu. „To bylo naposled, bando nezdárná,“ potřásla babička hlavou. „Koho ještě jednou nachytám, jak tady mlsá kolomaz nebo uhlí nebo tu jinak lidem škodí, toho pošlu šupem do klášterní školy,“ dodala přísně. A protože pro čertí děti není horšího trestu než je klášterní škola, kde na ně stříkají svěcenou vodu a značí je znamením kříže a vůbec všelijak je protičertovsky trápí, byli najednou kluci jako vyměnění.

            „Pustím vás z kruhu ven. Ale slíbíte mi, že ode dneška budete lidem pomáhat. Uhlířům dříví nosit a milíře z hlíny stavět. Kolomazníkům smůlu ze stromů škrábat. A pro ženské sem přinesete ze všech koutů lesa léčivé byliny, aby mohly nemocným dětem i mužům masti i nápoje připravovat. Za to všechno vám lidé vždy nechají hromádku čerstvého uhlí a hrnek kolomazi. Platí?“ Rajstajblíci i Mulisáci horlivě přikyvovali, kývali i uhlíři a kolomazníci.

            Od té doby byl kolem pecí a milířů u rybníků klid. A od té doby tu také roste spousta krásných, voňavých květin i bylin, co mají sílu uzdravovat nejeden neduh.


Kontakt

Black&Wait media art agency

Božkovská 32
Plzeň
326 00
IČ 48366846


tel.: 724 317 539