Na cizím jeteli

 

„Obžalovaní Karel Petráč, Marie Petráčová a Marie Fladrová z Chlumčan jsou tedy obvinění ze zločinu nedokonané krádeže,“ uzavřel předseda soudu stručné shrnutí případu, který tu před senátem stál. Otřel si zpocené čelo a napadlo ho, že v páchání zločinů v letních měsících by mělo být ohodnoceno dvojnásobnou sazbou jako odplata za to, co musí soud vytrpět v talárech a v nevětraných soudních síních. „Obžalovaný Petráči, vstaňte a řekněte soudu, proč jste kradli na pozemcích dobřanských občanů Eisenhuta a Denka, a to prvně jmenovanému směsku a druhému jetel?“

„To máte tak,“ nadechl se obžalovaný, jemuž kladeno za vinu, že na svatého Petra a Pavla roku osmnáctistého devadesátého šestého nad ránem vyrazil se svou ženou a s děvčetem ze sousedství na zmíněná pole a srpem a rukama tu sklízeli úrodu. Z této bohulibé činnosti je vyrušili až obecní hajní Jícha a Vokáč, kteří je následně předali do rukou spravedlnosti, jmenovitě do rukou strážmistra Šourka. „To jako nebyla krádež, no ne?“

„Ne?“ podivil se soudce. „Vy jste jim chtěli pomoci při seči?“

Petráč se ošil a přešlápl z nohy na nohu. „Dyž to půlko, co má Eisenhut tu směsku, to mělo správně patřit mojí Mařce. Její nebožtík dědeček vždycky říkal: Marjánko, až umřu, bude to půlko tvoje. Jenže si na stará kolena přivedl do chalupy novou ženskou, vdovu Eisenhutovou, matku toho Eisenhuta, vědí, tu, co jí ve dvaadevadesátým vyhořel dům na náměstí, a když děda zavřel voči, tak vona to půlko zdědila a nechtěla ho Mařce dát. Místo toho ho darovala tomu svýmu synovi. Tak jsme si šli sklidit, co je vlastně naše, no ne?“

„No, to ne. Ta pole nejsou vaše, a tudíž není vaše ani Eisenhutova směska, ani Denkův jetel.“

„A viděj, pane soudce, tady se nám stala ohromná nespravedlnost,“ vzplál zase obžalovaný, napřímil se a vytrčil pravou ruku bojovně vpřed. „My jsme to posíkli skoro ouplně celý. Nadřeli jsme se na tom. A pak přišli ty hajný a vodvedli nás a Eisenhut s Denkem měli sklizíno. Bez práce. Jenom si to vodvezli. No jak my k tomu přídem, no ne? My jsme tam vodvedli kus poctivý práce.“

„Poctivé,“ zopakoval soudce a hluboce polknul, neboť mu horkem řádně vysychalo v krku. „A proč jste sklízeli Denkův jetel? Aby se nenadřel?“

„Za to si moh starosta sám!“ vyhrkl Petráč. Starší votant po soudcově levici si posunul cvikr a naklonil se vpřed, snad aby mu neuniklo rozuzlení. „Já mám pole pod lesem. Ale nejni až k cestě. Mezi cestou a mým polem je takovej proužek vobecního. Já mu porád říkám: starosto, pronajměte mi ten proužek, já ty dvě pole spojím, dyť vy ten proužek na nic nepotřebujete, ta půda zrovna pláče, jak by rodila, třeba brambory nebo řepu, co sázím já na to svoje. Ale von ne. Že prej tam radši naseje pejr a bodláčí, než aby to vobec pronajala mně. Rozumíte, pane soudce, pejr a bodláčí!“ zajíkal se obžalovaný spravedlivým hněvem.

„A kvůli tomu jste kradli na Denkově poli jetel?“ podivil se soudce.

„A taky proto, že mi starosta nechtěl pučit žebřiňák. Já ho přišel slušně prosit a von mě hnal svinským krokem a hulákal za mnou, že kdybych si ten svůj neprohrál v kartách, nemusel bych teď žebrat. Ale stejně jsem ho prohrál kvůli němu.“

„Starosta vás v kartách obehrál o žebřiňák?“

„No, to ne,“ připustil Petráč. „Ale, to bylo vo pouti, pořád se mi od sousedního stolu smál, že jsem pořádně nekoukal, jakej mi jde list a prohrál jsem. A když jsem pak přišel domů a povídám Mařce, matko, prohrál jsem žebřiňák, pomoz mi ho vytáhnout ze stodoly, za chvíli si pro něj přídou, tak vona bafla, co jí první přišlo pod ruku – zrovinka to byla kosa – a začala mě honit kolem chalupy. Sekala na všecky strany, ale to vědí, pane soudce, je to jenom ženská. Tak jsem jí utek a vona vzteky praštila tou kosou vo takovej velikej kámen, co ho máme za vraty, až tu kosu zlomila. Proto jsme museli síct srpem. Za to teda taky může starosta.“

„A co má pořád starosta společného s tím kradeným jetelem?“ snažil se soudce dobrat výsledku.

„No to byl přeci jeho jetel! Má pole vedle toho půlka, co ho Eisenhut ukrad mojí Mařce!“

Votant se nadechl, chtěje se rozřehtat na celé kolo, ale v poslední chvíli si uvědomil, že je v soudní síni, a tak se jen levou rukou zatahal za mocný knír.

„Obžalovaný Petráči, starosta Karel Denk má pole vedle pole pana Eisenhuta, ale z druhé strany. Vy jste kradli jetel na poli jeho bratra Martina!“

„U všech sakrů,“ vydechl obžalovaný.

Senát nakonec rozhodl, že za polní pych půjde Karel Petráč do těžkého žaláře na měsíc, jeho žena a Marie Fladrová na tři neděle. Když soud skončil, otevřel si soudce okno a zhluboka se nadechl letního vzduchu. Sousedské spory a vesnický polní pych soudil k smrti nerad. To nebyly žádné pořádné případy. Napadlo ho, že kdyby ti tři nešli na ten jetel a na tu směsku jen se srpem a holýma rukama, ale vzali to festovně kosou, mohli být hotovi dřív, než k těm polím došli při ranní obchůzce ti dva hajní – a on, soudce krajského soudu, mohl už dobrou hodinu sedět s lékárníkem a řídícím učitelem a krásně se s nimi hádat o politice.

 


Kontakt

Black&Wait media art agency

Božkovská 32
Plzeň
326 00
IČ 48366846


tel.: 724 317 539