Příběh z lepší rodiny

 

„I v lepších rodinách se někdy stane, že se dítě zrovna nevyloupne, já bych mohl vyprávět,“ mávl rukou starý Šourek, co býval kdysi velitelem četníků v Dobřanech, prvním s hodností strážmistra. „To bylo v devadesátém sedmém, rok před tím, než mě vystřídal Alois Schäubinger, tenkrát jsme tam měli případ s tím simulantem Oswaldem Hartmannem.

Začalo to vlastně už v pětadevadesátém. Ten Hartmann byl mládenec z Vídně, z takzvané lepší rodiny. Když mu bylo osmnáct roků, prasklo na něj, že kamarádovi ukradl nějaké vzácné poštovní známky, celkem za čtyři sta zlatých toho bylo. Jenomže tyhlencty lepší rodiny nikdy do světa nepřiznají, že se kluk nevyved, že je to darebák, lump a vejlupek a že táta nerad sundával z kalhot řemen. A tak to tenkrát zaonačili tak, že Oswald za nic nemůže, soudní doktor mu vystavil potvrzení, že to nemá v hlavě v pořádku a místo do kriminálu poslali mladého Hartmanna do Dobřan do blázince. Za nějaký čas požádali ubozí rodiče o jeho propuštění, že mu jako bude doma líp a že se o něj budou starat a tak vůbec, znáte to. Chvíli to trvalo, ale nakonec jelo to kvítko domů, do Vídně.

Netrvalo dlouho a tatíček mu našel práci u firmy Fritsch & Berlitzer, to byla taková malá, ale bohatá židovská společnost. Začátkem roku devadesát sedm tu toho Oswalda Hartmanna pověřili, aby donesl peníze na poštu. Dva tisíce čtyři sta zlatých mu dali do ruky! No, nemohlo to dopadnout jinak, než že ten chlap i s penězi zmizel!

Za pár dnů ho našli, ale bez peněz. Neměl u sebe ani zlámanou grešli a u soudu chvíli tvrdil, že všechno probendil, rozházel, utratil a propil, pak zas, že to rozdal žebrákům na ulicích a kamarádům v nouzi nebo dokonce, že ty peníze spálil. Prostě motal páté přes deváté, soudu bylo jasné, že lže, ale pravdy se ne a ne dobrat. K tomu tu byl už ten jeden pobyt v blázinci, a tak kluk mašíroval zase do Dobřan.

Tady se na něj už skoro těšili. Pamatovali si ho jako klidného pacienta, se kterým nejsou problémy. Víte, oni tihle blázni, to není jen tak. Někteří jsou takoví tiší, ani o nich nevíte, celý den nepromluví, kam je ráno postavíte, tam je večer najdete. Jiní si zase třeba rádi povídají, melou vám o Marii Terezii i o houbové polívce, spletou, co jim chorá mysl na jazyk přinese, ale jinak jsou neškodní. Pak tam jsou takoví, kteří si myslí, že jsou, dejme tomu, následník trůnu nebo Karel čtvrtý a odmítají proto třeba vzít do ruky hrábě nebo koště a pracovat. Nejhorší jsou ale takoví, co se zuřivě vrhají na každého, kdo se k nim přiblíží, chtějí se prát nebo jsou dokonce přesvědčeni, že jsou příkladně vlk nebo lev a chtějí člověka rozsápat a sežrat. Ten Hartmann ne. To byl kliďas. Občas blábolil nesmysly, ale jinak vzorně pracoval.

Jednou takhle pracoval v sadu, v červnu to bylo, a najednou zmizel. Toť se ví, ředitel ústavu okamžitě volal, když uteče takový blázen, není to nikdy jen tak, co kdyby někomu ublížil nebo co kdyby se mu něco stalo. Tentokrát měl ale ředitel jiné podezření. Dva měsíce před tím totiž opustil ústav jistý Klement, opatrovník, který se tomu Hartmannovi často věnoval. Zároveň se ukázalo, že v inventuře chybějí Hartmannovy šaty. Takže nešlo o takový náhodný útěk chovance, na jaký jsou v každém ústavu čas od času zvyklí. Vypadalo to, že Oswald Hartmann svůj útěk naplánoval, což rozhodně neukazuje na duševní poruchu, ale spíše na pěkně zdravou a vykutálenou mysl. Proto jsme se tenkrát s ředitelem domluvili, že se do veřejnosti o útěku nesmí nic dostat. On vyhlásil, že Hartmann byl propuštěn na certifikát a my jsme oznámili jeho útěk vídeňské policii. Několik tajných, takových těch pánů v buřinkách, znáte je, střežilo dnem nocí byt Hartmannových rodičů, ale bez výsledku. Zdálo se, že jsme vedle.

Mezitím si ředitel blázince všiml dalšího opatrovníka, jistého Balvína, který se začal chovat podivně. Dříve nevýrazný chlapík, který bez reptání plnil příkazy, nikdy nad ničím nepřemýšlel, nikdy z ústavu nikam nejel, s žádným transportem nemocných, ani do Plzně, ani do Prahy, natož někam dál a s nikým se blíže nepřátelil, začal být nervózní, nevrlý, na kdekoho se utrhoval. A dokonce se přihlásil, že chce jet pro transport nemocných, považte, do Vídně! Ředitel mi to tenkrát vyprávěl jen mezi čtyřma očima, víte, on k nám občas zašel se ženou v neděli odpoledne na bábovku a na kus řeči, a tak jsem mu poradil, aby chlapa do té Vídně pustil. Čert ví, co za tím vězí a když toho Hartmanna pořád ještě nechytili, třeba se chytí teď. A tak Balvín jel a s ním jako stín jeden tajný. Ale zase nic. Sešel se sice s nějakými lidmi, ale ani Hartmann, ani Klement mezi nimi nebyli.

Sotva se ten Balvín vrátil s tím transportem do Dobřan, už se zase hlásí na další cestu, tentokrát do Plzně. A vzápětí přijde za ředitelem a žádá o propuštění z ústavu. Mně se to nechce líbit, řekl jsem tenkrát řediteli, když mi to vyprávěl, ten chlap má něco za lubem. A na druhý den jsem milého Balvína zatkl. V separaci se sice pokusil o sebevraždu oběšením, to oni někdy tyhle slabší povahy dělávají, ale nebylo mu to nic platné. Včas ho našli a doktoři ho zachránili. A to už nevydržel a všechno vyklopil.

Že Oswald Hartmann není duševně nemocný, že všechno jenom simuluje a že to přiznal Klementovi. A taky že mu přiznal, že většinu těch defraudovaných peněz má zašitu v šatech, co ho v nich přivezli. Slíbil mu, že si z nich může vzít celou tisícovku, když mu ty šaty přinese a pomůže mu k útěku. Klement tehdy využil toho, že dozorce inventury byl na dovolené, sebral Hartmannovy šaty, peníze si vzal a opustil ústav. Odejel skutečně do Vídně, ubytoval se u Hartmannových rodičů a snoval s nimi plán Oswaldova útěku.

Když všechno vymyslili, potřebovali získat za zdmi ústavu dalšího spojence, a tu se jim náramně hodil ten Balvín. Takový jednodušší chlapík, který by za zlatku klidně snědl košík žížal. Slíbili mu taky nějaké peníze, když pomůže Hartmannovi ven – a tak mu skrze tu práci v sadu pomohl.

Hartmann odejel do Vídně a tam si vesele žil. Jak je možné, že ho ti tajní nenašli, to vám nepovím a je mi to dodnes záhadou. Protože ten chlap tam rajzoval po všech vyhlášených lokálech i s tím Klementem, rozhazovali peníze nebo pili na cizí účet, zkrátka náramně si užívali. A nějaký Balvín z Dobřan je už nezajímal. Jenomže on pořád čekal na ty slíbené peníze, které nepřicházely. Proto se přihlásil k té cestě do Vídně, aby tu Hartmanna s Klementem vyhledal a přihlásil se o svůj díl. Ve Vídni se však dozvěděl, že ti dva jsou v Plzni, a tak když se vrátil do Dobřan, okamžitě se hrnul do další cesty, do Plzně. Když se pak vrátil i odsud, požádal o propuštění. Protože dostal, co chtěl.

Tohle nám tedy tenkrát všechno přiznal, když ho ten doktor sundal hrobníkovi z lopaty. Na nic jsem nečekal a okamžitě jsem se rozjel do Plzně. Vypátrat tady dva ničemy, kteří si žili okatě nad poměry, ve dne spali a v noci flámovali, byli samá ženská a samý chlast, to nedalo zas tolik práce.

Klement a Balvín skončili ve vazbě u okresního soudu ve Stodě a simulant Hartmann putoval zpátky do blázince, neboť úředně byl stále uznán šíleným. Nadto se ještě ukázalo, že nejen on je černou skvrnou na bezvadné pověsti své vídeňské rodiny z lepších kruhů. Vyplynulo totiž, že ho v jeho hýření značně podporovala i jeho matinka, která mu poskytla skoro osm set zlatých, jež nabyla nikoli poctivým způsobem, ale směnečnými podvody.

Kdepak,“ pokýval hlavou bývalý strážmistr Emil Šourek, „o lepších rodinách mi nic nepovídejte. To je někdy samý šmejd, horší než u cikánů.“

 

 


Kontakt

Black&Wait media art agency

Božkovská 32
Plzeň
326 00
IČ 48366846


tel.: 724 317 539