O veliké bitvě o kouzelnickou školu

 

            V těch pradávných časech bilo srdce české země nikoli v Praze jako dnes, ale na vrchu jménem Budeč. Toto místo obdařili bohové nevýslovnou magickou silou, a tak se sem po všechna léta, kam až sahala paměť lidská, přicházeli učit mágové a čarodějové všech rodů a klanů. Setkávaly se tu mladé čarodějnické naděje Lučanů, Děčanů, Lemúzů, Dúdlebů, Pšovanů, Charvátů i Čechů. Učili se od těch nejlepší a sami nejprve museli v náročných zkouškách prokázat, že jsou hodni stát se mocným druidem.

 

            Věhlas této školy byl tak ohromný, že i sám český kníže přicházel se sem s čaroději radit o závažných otázkách své říše. A bylo jasné jako den, že ani kníže nechodil do žádné jiné školy než právě sem. Protože jak jinak by mohl vést zemi a bojovat proti nepřátelům, neměl-li by na své straně bohy a démony a nebyl-li by mistrem v oboru magie?

            Českému knížectví tehdy vládl kníže Hostivít, syn kněžny Libuše a Přemysla oráče. Moc jeho země vzrůstala a knížatům vládnoucím sousedním rodům se to moc nezamlouvalo. Ze všeho nejvíc se to nezamlouvalo jistému Vlastislavovi, knížeti luckému. Když mu totiž bylo sedm let, poslal ho tatík ke zkouškám na školu v Budči. Když má kluk usednout na knížecí stolec, musí mít přeci školu. A taky ho tam ti čarodějové snad konečně zkrotí, holomka neposlušného, myslel si pantatínek kníže. Jaké však bylo jeho překvapení, když se mu za pár dnů Vlastislav vrátil. Nepřijat z důvodu malého čarodějnického talentu. A tehdy začala v tom klukovi klíčit zloba.

Když dospěl a stal se knížetem, nadešel čas jeho pomsty. Na hranicích své země nechal vystavět hrad a dal mu své jméno, Vlastislav. Sem pak nastěhoval všechny čaroděje, co jich jen v Lúce bylo. Čím mocnější, tím lepší. Zlo tady bylo cítit na každém kroku. Všichni totiž dostali za úkol zamířit svá kouzla proti Čechům a hlavně proti škole čar a kouzel v Budči.

Jednou z nejmocnějších kněžek na Vlastislavi byla jistá Aglaia, nevlastní matka válečníka jménem Straba. Ten se zamiloval do krásné Češky, čarodějky Svatavy, unesl ji do svého domu a oženil se s ní. Svatavě se stýskalo po domově. Tím víc, čím víc zloby a nenávisti vůči Čechům kolem sebe viděla. A tak si vzpomněla, co všechno se ve škole v Budči naučila a snažila se lidem svého kmene pomoci.

Ředitelem slavné kouzelnické školy byl druid Neklan, bratr českého knížete Hostivíta. A nejlepší žák své matky, kněžny Libuše a jejích sester Kazi a Tety. Muž statné postavy, přísný, nesmlouvavý, ale také spravedlivý. Čaroděj a mág, jakému nebylo v široširém světě rovno.

Když se k němu od Svatavy doneslo, co se v Lúce děje, zhrozil se. Spěchal za bratem Hostivítem a vše mu pověděl. Celé Čechy byly rázem na nohou: co si to Lučané dovolují, chtít nám brát naši školu? Zbraně a zbroj řinčely, šiky se šikovaly k boji. Nad krajinou se nesl pach krve a oslího masa, to jak kněžky sáhly ke svému nejmocnějšímu kouzlu, jež mělo bojovníkům zajistit nezlomnost.

Týž večer si Neklan zavolal mladého muže jménem Tyr. Seděl v na svém stolci uprostřed místnosti naplněné magickou energií.

„Jsi silný jako tur, nebojácný a chrabrý,“ řekl mu. „Není v kmeni Čechů jiný vhodnější, který by vedl muže do války proti Lučanům.“

Tyr se veleknězi uklonil až k zemi. „Ty, pane, ty jsi ze všech nejmocnější. Jsi nejvyšší čaroděj. Jedině ty nás můžeš dovést k vítězství,“ řekl.

Neklan mu pokynul rukou, aby vstal. „Dovedu vás k vítězství. Ale jako nejvyšší čaroděj se nesmím v boji proti jinému čaroději dotknout žádné zbraně. Já soustředím veškeré své síly na magii. Hrubou sílu svěřuji rukám tvým. Střetnete se nazítří na posvátné půdě. Na poli mezi vrchem Ers a hájem, kde jsou zavření démoni. Povedeš naše muže neohroženě vpřed, ať se bude dít cokoli,“ nabádal mladého vojevůdce.

            „Čarodějnice Čechů nabyly svými kouzly převahy nad našimi hadačkami. Naši všichni do jednoho zahynou!“ řekla v téže chvíli Aglaia luckému knížeti Vlastislavovi. Panovník zaslepený touhou po krvavé mstě a rozboření školy ji však neposlouchal. Zoufalá žena se rozběhla za svým nevlastním synem.

            „Všichni Lučané zítra v bitvě padnou,“ křičela Strabovi do obličeje. „Ty se můžeš zachránit. Prvnímu Čechovi, kterého zabiješ, uřízni obě uši a schovej je do své tobolky. Vaši koně nebudou chtít jít. Hněv bohů jim sváže nohy tak, že budou ochabovat a padat. Udělej tedy mečem na zemi pod koněm kříž. Pak na něj vyskoč a dej se na útěk. Neohlížej se, ať by se za tebou dělo cokoli,“ prosila ho úpěnlivě. Poté, uprostřed noci, odešla Aglaia do hlubokého lesa a tady provedla složité kouzlo.

            Té noci však kouzlila i Svatava. Straba ji přistihl, jak si mumlá podivná zaklínadla. Sotva ho spatřila, zmlkla.

            „Proč čaruješ? Na moji ochranu?“ zeptal se jí Straba. Svatava neodpověděla. Jen v očích jí blýskl ostrý plamen.

            „Vzpomněla sis snad, že pocházíš z kmene Čechů?“ vykřikl její muž a hrubě ji otočil čelem k sobě. Svatava však zase nic neřekla, obrátila se zpátky a hodila hrst bylin do kouřícího kotle. Strabu polilo horko, roztřásla jím zimnice a začalo mu zvonit v uších, a tak si odešel raději lehnout.

            Když ráno ozářilo slunce českou kotlinu, naskytl se mu hrozivý pohled. Houf Lučanů svým počtem bohatě převyšoval vojsko vedené Tyrem.

            „Kdybych v boji padl, pochovejte mne tam, kde zůstanu ležet,“ řekl svým vojákům. Pak pozvedl meč a dal pokyn k útoku. Meče řinčely, vzduchem létaly šípy i oštěpy, psi štěkali, vlkodlaci vyli, na nebohé raněné nalétávali draví ptáci. Štěstí přálo hned jedněm, hned druhým.

            Válečník Straba byl odhodlán se bít, ale odhodlání ho záhy opustilo. Když mu padl do ruky první Čech, probodl ho svým mečem, uřízl mu obě uši a uháněl zpět domů. Bitva však zuřila dál, krev tekla proudem. Tyrův kůň padl. Vojevůdce se však bil dál. Pak však ztratil štít a na jeho tělo zamířily desítky nepřátelských šípů. Tyr padl. Jeho vojsko propadlo panice. Kouzla nepomáhala, věštby vítězství se zdály být nepravdivé. Porážka byla neodvratná. Konec českého kmene i věhlasné školy v Budči byl na dosah. Lučané vyli šílenou radostí.

            V té chvíli otevřel Neklan hrazení háje a vypustil démony zla, jimž náramně chutnal pach krve a smrti vznášející se nad bojištěm. Na pole se snesla větrná smršť, z nebe šlehaly blesky. Neklan uvolnil strašlivou kouzelnou sílu, proti níž neměli Lučané obrany. Válečnou vřavou kráčela ztělesněná msta. Když padl poslední Lučan, zamířili démoni dál. Kráčeli až do srdce Lúky, na hrad Vladislav a zničili jej obrovským ohněm.

V téže době byl už Straba u dveří svého domu. S ulehčením vpadl dovnitř a užuž rozpřahuje náruč, aby objal svou milovanou Svatavu. Našel ji však mrtvou. Ležela na zemi a uši měla uříznuté! Tak moc totiž toužila lidem svého kmene v bitvě pomoci, že svými kouzly stvořila své druhé já a v podobě českého válečníka je poslala do pole. Naneštěstí to byl ten, jenž se dostal pod čepel meče jejího manžela.

Pro Čechy skončila tahle lítá řež šťastně. Jejich národ přežil a postupně ovládl i území ostatních rodů. Škola v Budči fungovala ještě dlouhá léta a i když dnes její budova už nestojí, kouzelníci se tu učí stále. Dostat se mezi ně však může jen ten, kdo prokáže kouzelnický talent.

 

ZRNKO PRAVDY

Budeč je vrch nad obcí Zákolany nedaleko od Kladna a je odtud vidět Říp. Na každém kroku je tu cítit velmi silná a příjemná energie. Právě tady bývala vůbec první škola na území Čech a Moravy, do níž chodil dokonce sám svatý Václav.

Válka mezi Čechy a Lučany, takzvaná Lucká válka, se odehrála kolem roku 800, tedy v době, kdy Čechům vládli synové Přemysla a Libuše.


 

 


Kontakt

Black&Wait media art agency

Božkovská 32
Plzeň
326 00
IČ 48366846


tel.: 724 317 539