Jábych a Kdybych

 

Honza byl kluk jako jedle, urostlý, ztepilý, žádné práce se nebál. Vyučil se pernikářem a s radostí vyráběl pro zamilované dívky srdce, pro kluky husary na koních, pro holčičky panenky a pro babičky perníkové kytky. Měl oči modré jako pomněnky, vlasy plavé a střapaté jako čerstvou slámu. A že nikdy nezkazil žádnou legraci a nikdy nikoho nezarmoutil, říkalo se mu Honza Štístko.

            A tenhle Honza Štístko se jednou rozhodl, že se vydá do světa, aby si našel nevěstu. Sbalil si pár čerstvých perníků, k tomu kus chleba a vyrazil. Šel dlouho, předlouho, ale nevěsty jako by ze země zmizely. Až jednou před večerem došel k malé chaloupce obklopené poli. Když přišel blíž, uviděl, že chaloupka je skoro rozpadlá, okna v pantech jen tak visí, střecha má víc děr než došek a dveře chyběly úplně. A na poli se zelenal pýr, kopřivy, tráva a kdovíjaký jiný plevel. Honza zaklepal na ostění, zlehýnka, aby se chaloupka náhodou nerozpadla docela.

            „Kdo je?“ ozval se zevnitř líný hlas.

            „Honza. Honza Štístko, pernikář.“

            „Co tady chceš?“ zívnul jiný hlas.

            „Jdu krajem a hledám nevěstu. Nevíte o nějaké?“

            „Nevěstu? Pojď dál,“ pozvaly Honzu hlasy. Vstoupil do sednice, malé a špinavé. Po stole, po lavici i po zemi se válelo neumyté nádobí a usmolené oblečení. Z pece pomalu slezli dva lamželezové a líně na Honzu koukali. Pernikář slušně pozdravil. Chlapiska přikývla a představila se: „Já jsem Jábych a tohle je můj bratr Kdybych.“

            „Jářku, chlapi, pěknou chaloupku máte. Oba jste silní a zdraví. Proč si ji neopravíte?“ zeptal se Honza.

            „Já bych ji opravil. Ale nemám ani dřevo, ani slámu na došky,“ rozhodil rukama ten v modré haleně.

            „Kdybych měl peníze, pozval bych řemeslníky a ti by nám chalupu opravili,“ dodal ten v kostkované košili.

            „Tak proč si neobděláte pole a nezasijete žito? Měli byste chleba i slámu na došky,“ podivil se Honza.

            „Já bych pole obdělal, ale co kdyby se neurodilo?“ pokrčil rameny první.

            „Kdybych měl koně a pluh, zoral bych a zasel, to zase jo,“ vypjal hruď druhý.

            Honza se posadil na poslední volné místečko mezi nepořádkem na lavici, nabídl bratrům poslední kousek perníku a znovu se zeptal, nevědí-li o nějaké nevěstě. Jábych s Kdybychem si nacpali perník do pusy, jako by hrozilo, že jim ho Honza zase vezme, žvýkali, až jim oči lezly z důlků a teprve za chvíli řekli:

            „Kousek odsud, v hradě Nevděku, žijí tři sestry: Závist, Nenávist a Láska. A pokud víme, žádné ženichy nemají.“

            „Víte co? Ony jsou tři, my jsme tři. Pěkně se umyjeme, oblečení si vypereme a vyrazíme za nimi společně. Třeba budeme mít štěstí,“ navrhl Honza. A tak se také stalo.

            Šlo se jim zvesela, povídali si, tu a tam i písničku zazpívali. Až došli k řece Střele. Divoce zurčela a skákala přes kameny, cákala a stříkala a stříbřila se ve slunci.

            „Co teď?“ zarazil se Honza.

            „Já bych se podíval, jestli tu není někde lávka,“ řekl Jábych.

            „Nebo kdyby tu byl aspoň brod,“ dodal Kdybych.

            Honza Štístko se zasmál, vyzul si boty, vykasal kalhoty a přešel na druhou stranu. Tam si lehl do trávy a čekal na kamarády. Jábycha, který se vydal hledat lávku a Kdybycha, který pátral po brodu. Přišli za dva dny, utrmácení a hladoví. Honza byl odpočatý a svěží.

            Když došli do hradu Nevděku, našli tu dvě statné sestry, Závist a Nenávist a s nimi nemocnou a chřadnoucí droboulinkou Lásku. Hluboce se jim uklonili, předali jim kytice lučních květů, které jim cestou natrhali a prozradili, proč přicházejí: hledají nevěsty a dívky jsou velice půvabné, tak je chtějí požádat o ruku.

            Sestry se zachichotaly a pak si chviličku něco šeptaly. První vykročila vpřed Závist. Měla zlatem vyšívané bohaté šaty a při každém kroku chřestila množstvím klenotů. Obešla všechny tři poutníky, až se zastavila před Jábychem. Zahleděla se mu do očí a píchla ho ukazováčkem do hrudi: „Řekni, mládenče, jaký bys mi dal svatební dar? Takový, aby mne byl hoden?“

            Jábych se nafoukl jako holub: „Zdá se, krásná paní, že máš všechno na světě. Ale cestou sem jsem viděl, že ševcová má pěkné nové boty a hospodská bílou zástěru a vůbec spousta lidí má spoustu věcí. Já bych jim všem všechno vzal a přinesl bych to tobě, abys byla nejbohatší a jediná bohatá na světě.“ Závist nadšeně zatleskala a chytila Jábycha za ruku.

            Pak se ozvala Nenávist. Měla černé šaty a zelený klobouk se zeleným závojem a šel z ní divný chlad. Přistoupila ke Kdybychovi a zeptala se: „A co bys dal ty ke svatbě mně?“

            „Kdybych měl tu moc, zaplavil bych všem lidem pole, zapálil jim stavení a zničil jejich majetek,“ řekl hrdě Kdybych. Nenávist uspokojeně kývla a pohladila ho po tváři.

            „A co ty, Honzo Štístko, čím ty bys potěšil mne?“ špitla Láska. Honza jí poklekl k nohám: „Dal bych ti jen trošku štěstí: vzal bych tě do náručí, políbil a zatančil si s tebou. Aby ses smála a byla šťastná.“ Po těch slovech mu Láska zvedla hlavu a políbila ho.

            Za pár dnů byla svatba a všichni pak společně žili na hradě Nevděku. Honza Štístko s Láskou se milovali, radovali, pracovali a měli se dobře. Závist s Jábychem a Nenávist s Kdybychem jim záviděli, kuli proti nim pikle a přitom se od nich nechávali živit a obsluhovat. Honzu a Lásku to časem přestalo bavit a odstěhovali se na protější kopec, kde si postavili malý hrádek, jemuž se časem začalo říkat Štědrý.

            A Závist s Jábychem a Nenávist s Kdybychem? Protože byli líní, zlí a závistiví, jejich hrad jim začal brzy padat na hlavu a měli hlad a hádali se. Proto se vydali do světa. Od té doby bloudí dům od domu a žebrají o nocleh a trochu jídla. Ale pokud chcete, aby u vás bydlelo štěstí a láska, nepouštějte si je přes práh. Jakmile někam vejdou, nechce se jim pryč.

 

 

 


Kontakt

Black&Wait media art agency

Božkovská 32
Plzeň
326 00
IČ 48366846


tel.: 724 317 539