Královna noci a vévoda Den

 

Kdysi dávno žil jeden pyšný král, který tvrdou rukou vládl nad zemí i lidmi a usmyslil si, že musí ještě ovládnout den a noc. Chtěl, aby v létě slunce nezapadalo nebo alespoň svítilo co nejdéle. Nařídil proto hodinářům, aby vždy s jarní rovnodenností, kdy se den stává delším než noc, posouvali rafičky věžních hodin o hodinu nebo o dvě dopředu a vraceli je teprve s rovnodenností podzimní. V království tak rok co rok na jaře a na podzim zavládl zmatek, kohouti nevěděli, jestli už mají kokrhat, nebo ještě ne, slepicím se pletlo, kdy mají jít spát a sovy pro jisototu na léto odlétaly do zemí, kde nikdo hodiny neposouval.

Jeden rok se ale všechno změnilo. Jakmile lidé postrčili rafičky hodin dopředu, aby večer bylo déle vidět, slunce ne a ne zapadnout. Králi se to tuze líbilo. Bylo světlo a poddaní mohli pořád pracovat. Jenže slunce nezapadlo ani druhý, ba ani třetí a dokonce ani čtvrtý den. Teprve po pěti dnech se sklonilo k západu. Lidé konečně usnuli. Spali celý den, někdo i dva. A tak si ani nevšimli, že slunce vůbec nevyšlo. Jenže ono nevyšlo ani den třetí, ba ani čtvrtý. Na oblohu se vyhouplo až po týdnu a za pár hodin zase zmizelo. A tak to šlo dál a dál. V zemi zavládl zmatek, strach a smutek.

Král byl nevrlý a protivný a vzteklý. Nikdo se k němu neodvážil. Proto ho velice překvapilo, když se k němu přišoural stařičký mudrc, který žil ve věži paláce snad už od dob králova pradědečka.

„Rozhněval jsi královnu noci a vévodu dne,“ pokýval vrásčitou bílou hlavou.

„Já jsem král a já si mohu ve své zemi nařizovat, co se mi zlíbí. Mám neomezenou moc,“ vyprskl král. Mudrc zavrtěl hlavou: „Moc může být i nemocí, na kterou zemře král,“ řekl a šoural se ke dveřím.

„Počkej. Co jsi tím myslel?“ zavolal na něj král.

„Dej k sobě povolat prince z Hvězdného vrchu. V den letního slunovratu jej pošli buď na východ, bude-li jen noc, nebo na západ, bude-li jen den.“

Král povolal své heroldy a nakázal jim, aby se vydali hledat zámek Hvězdný vrch a v něm prince. Tomu pak aby uložili úkol, jak pravil mudrc. Nikdo z nich sice netušil, kde takový zámek hledat, ale král byl prudký, prchlivý a nevrlý, a tak raději všichni mlčeli a pak se na vlastní pěst vydali do všech světa stran.

Nejmladší z heroldů šel podél řek a hleděl vzhůru. Snad některý z vrchů nade mnou bude Hvězdný, říkal si. Po několika dnech cesty, zrovna když si ulovil zajíce a opékal si ho nad ohněm, zaslechl z řeky volání o pomoc. Rozhlédl se a spatřil ve vodě muže, kterak zápasí s dravým proudem. Ulomil velkou větev, natáhl ji k němu a pomohl mu dostat se na břeh. Tady nebožáka zabalil do houně, na níž v noci spával a nabídl mu kousek pečínky a lok vína.

„Děkuji ti za záchranu, šlechetný mladíku. Dovol, abych tě na oplátku pozval do svého sídla nahoře na skále. Jsem Zdeněk, princ z hradu Šternberka,“ řekl zachráněný muž.

„Šternberk? Neznamená to česky Hvězdný vrch?“ zamyslel se herold. Zdeněk přikývl. Herold nadšeně vyskočil: „Pak jsi právě ten, koho hledám!“ A vylíčil překvapenému princi, proč za ním jede. Odjeli spolu ke králi a za pár dnů se Zdeněk vydal za svým zvláštním posláním. Před branou královského hradu potkal drobného bělovlasého staříka.

„Buď na své cestě opatrný, nevíš, co tě čeká,“ řekl mu a podává mu jakousi tyčku a krabičku. „Tady si vezmi kouzelnou flétnu a zvonkohru. Flétna dovede zkrotit živly, oheň i vodu. A zvonkohra umí tišit zlobu v srdcích.“ Zdeněk naložil dary na koně a cvalem jel směrem na západ, neboť slunce už zase pár dnů ne a ne zapadnout.

Jak dlouho jel, nevěděl. Slunce stále křižovalo oblohu od východu k západu a zpátky, ale do růžových peřin červánků se ani jednou neuložilo. Zdeněk byl unavený a uondaný, když se ocitl před branami zámku, jenž byl celý temně modrý a posetý tisícerými démanty hvězd. Zabouchal na bránu.

„Kdo jsi a proč přicházíš?“ dotázaly se ho stráže.

„Jsem Zdeněk ze Šternberka a ve jménu svého krále se přicházím zeptat, proč není noc.“

Stráže otevřely bránu a uvedly hosta do paláce. Všude tu byla temně modrá tma, kterou prosvětlovaly zářivé hvězdy. Zdeňkovi se začaly zavírat oči. Vtom stanul před krásnou paní.

„Jsem královna noci a také mě trápí, že nemohu vládnout své části dne. Ale vévoda Den mi v tom brání.“

„Jak? Řekni, krásná paní. Rád bych ti pomohl,“ vyhrkl Zdeněk.

„Unesl mou dceru Večernici a vězní ji ve svém hradě na východě,“ řekla královna noci zdrceně a ukázala při tom na obraz na stěně. Na něm byla vymalována ta nejkrásnější dívka, jakou kdy Zdeněk viděl. Měla černé, stříbrem se třpytící vlasy, temně modré oči a šaty v barvě zámeckých zdí.

„Půjdu a vysvobodím ji,“ řekl princ rozhodně a vstal.

„Když se ti to podaří, dám ti Večernici za ženu,“ vzlykla královna. Nechala Zdeňka v paláci vyspat a pak ho vyprovodila na dlouhou cestu.

Jak dlouho putoval, nedokázal odhadnout. Slunce ani jedinkrát nezapadlo a Zdeněk už byl na pokraji sil, když stanul před palácem, který byl celý bílý a zářil do daleka. Zabouchal na bránu.

„Kdo jsi a proč přicházíš?“ dotázaly se ho stráže.

„Jsem Zdeněk ze Šternberka a ve jménu svého krále se přicházím zeptat, proč není noc.“

Stráže otevřely bránu a uvedly hosta do paláce. Všude tu bylo světlo, až oči přecházely. Princ stanul před statným mužem v bílém plášti lemovaném ryzím zlatem.

„Opravdu přicházíš jen ve jménu svého krále? Nemáš na srdci ještě něco jiného?“ zeptal muž a z tónu hlasu bylo jasné, že vidí do Zdeňkova srdce i myšlenek. „Jsem vévoda Den a moc dobře vím, proč jsi přišel. Posílá tě za mnou má žena, královna noci. Řekla ti, že tu vězním naši dceru.“

Princ byl zmaten. Královna noci je manželkou vévody Dne? To mu neřekla. Večernice je jejich dcera? Ona říkala, že je to její dcera. Vtom do místnosti vstoupila půvabná dívka, velmi podobná Večernici, kterou Zdeněk viděl na obraze. Jen byla celá v bílém, měla plavé vlasy a oči barvy pomněnek.

„To je ona, naše dcera Zorinka,“ řekl vévoda.

„Ale o Zorinku tu přeci nejde. Jde o Večernici. To je dcera královny noci a tys ji unesl a vězníš ji. Vrať ji matce. Trápí se,“ zaprosil princ. Vévoda se rozesmál.

„Tak ona se trápí kvůli Večernici! Drahý chlapče, sedls jí na lep. Uvěřils jejím falešným řečem a smutku.“

„Utekla jsem. Otec mě nevězní,“ vložila se do toho Zorinka. Zdeňkovi začínala třeštit hlava.

„Počkej, musíme na našeho hosta pomalu,“ řekl vévoda. Usadil prince ke stolu plnému dobrého jídla a pití, pobídl ho, aby si dal, nač má chuť a začal vysvětlovat: „Královna noci je moje žena. Ona vládne noci, já dnu. Máme spolu dceru, která jde večer ode mne k matce jako Večernice a ráno od matky ke mně jako Zora, Jitřenka. Dlouhá, předlouhá léta to tak bylo. Až váš král začal provádět ty kejkle s hodinovými rafičkami. Mé ženě chtěl čas ubírat a mně ho dával. Jí se to nelíbilo. Chtěla vládnout jen a jen sama, a tak jednoho rána Zorinku ke mně nepustila. A proto nenastal den. A nenastal ani druhý a třetí. Teprve když se Zorince podařilo utéct, mohlo vyjít slunce. Dceruška se pak matky bála. Nechtěla zpátky, zůstala u mne – a proto nenastala noc.“

„Bojím se jít zpátky. Kdybych se vrátila, matka mě zase zavře do hlubokého sklepa jako Večernici a na zemi bude jen tma,“ vzlykla Zorinka. Zdeněk si vzdychl. A že byl unavený a vůbec toho na něj bylo moc, klesla mu po tom vzdechu hlava mezi tác s masem a mísu s polévkou a on usnul.

Když se probudil, nevěděl nejdřív, zda se mu to všechno jen nezdálo. Pak ale zjistil, že není na svém hradě Šternberku, ale ve slunečním paláci, že leží na lůžku s jemnými peřinami a v koutě stojí kouzelná zvonkohra a flétna. Nic kloudného ho nenapadalo, ale věděl docela jistě, že musí Zorinku, nebo Večernici, nebo jak se ta krásná dívka jmenuje, vysvobodit. Ať už ji vězní otec, nebo matka. Vydal se za ní, povídal si s ní, dvořil se jí, trhal jí květiny v zahradě, zkrátka netrvalo to moc dlouho a Zorinka se do Zdeňka zamilovala. A pak už netoužila po ničem jiném, než být jen a jen s ním, na jeho hradě na Hvězdném vrchu. A tak se zrodil plán.

Když se vévoda vydal na obhlídku země, nad níž slunce stále nezapadalo, sbalil Zdeněk uzlík s jídlem, zvonkohru a flétnu, vysadil Zorinku na koně, sám se vyšvihl za ní a malou brankou v koutě zahrady uprchli pryč. Štvali koně klusem, cvalem i tryskem, jen aby byli co nejdřív na Šternberku. Jenomže vévoda Den vidí všude, i do lidských srdcí. A tak mu nedalo vůbec žádnou práci uprchlíky najít. Svým žhavým dechem dýchnul na lán pole, jímž projížděli, a ten vzplál jasným plamenem. Lekli se. Vtom si Zdeněk vzpomněl na flétnu. Zapískal na ni a oheň se začal rozestupovat. Vévoda se však nemínil vzdát. O kus dál nechal z břehů vystoupit velkou řeku. Jenže Zdeněk znovu zapískal a voda se vrátila do koryta.

A to už byli pod Šternberkem. Skála, na níž stál, se zachvěla a s rachotem se z ní utrhlo pár balvanů. Zdeněk do třetice zapískal, obrovské kameny se proměnily v malé kamínky a rozverně s klapotem přeskákaly kolem cesty.

V zámku si s úlevou oddechli. Vtom se však otevřely dveře a v nich stála královna noci. „Přivedls mi dceru, děkuji ti. Ale proč jsi s ní šel na svůj zámek? Měli jste přijít ke mně,“ její hlas byl ledový jako nůž. Zorinka se schovala za Zdeňkovými zády. „Chtěls mě připravit o mou dceru. Chtěli jste zůstat tady. Ale víte, co by se stalo, kdyby den neposlal noci Večernici a noc dnu Jitřenku? Země by tonula v šedi mezi dnem a nocí. Za trest, žes mě chtěl připravit o moji moc, tě proměním v netopýra,“ řekla hrozivě. V tu chvíli se sálem rozezněly zvonky. To Zorinka začala hrát na kouzelnou zvonkohru, co tiší zlobu v srdcích. Královna se přestala mračit. Pak se usmála. Pak si povyskočila. Udělala krok. A druhý. A roztančila se. Za chvíli, kde se vzal, tu se vzal, přitančil do sálu i vévoda Den. Padli si do náruče a tančili a tančili.

Když Zorinka přestala hrát, usmáli se na ni i na Zdeňka: „Víte co, děti? Tak si tu spolu žijte klidně a šťastně. Jenom každý večer musí Večernice přejít od otce k matce a ráno Jitřenka od matky k otci,“ řekli.

Svatba byla tenkrát veliká a krásná, přijel na ni i sám král. A tam slavnostně přede všemi slíbil, že už nikdy nebude posouvat rafičkami hodin, protože den je den a noc je noc a žádný člověk nad nimi nemá větší moc.

 

 

 

 

 

 


Kontakt

Black&Wait media art agency

Božkovská 32
Plzeň
326 00
IČ 48366846


tel.: 724 317 539