O princezně z čekankového hradu

 

            Už je to dávno, pradávno, co se na tom kopci u Líšné zvedal k nebi hrad Řebřík a v jeho podhradí se rozkládala vesnice. Hrad to býval pěkný, ale zlý čaroděj tomu chtěl, že tu nikdy nikdo nebyl šťastný a že dnes už z hradu nenajdeme mezi stromy vůbec nic…

            Pán hradu, Markvart ze Řebříka, měl nesmírně krásnou dceru Elišku. Byla obklopena nejpřepychovějším přepychem a pečovalo se o ni s největší láskou. Ale přesto nebyla šťastná. To proto, že si ji vyvolil za svou ženu zlý čaroděj. Pokaždé, když byl měsíc v úplňku, chodil se jí ptát:

            „Tak co, má drahá, už je čas na svatbu?“

            „Ne, ne,“ říkala zmateně princezna, „ještě je třeba prořezat stromy, aby nám nestínily do oken.“ Jindy zas trvala na tom, že musejí rozkvést růže a jindy chtěla novou střechu na věž. Stále hledala, co by čaroději řekla, aby si ho ještě nemusela vzít. Jednoho úplňku se však čaroděj rozzuřil:

            „Všechno je tu už dávno krásně opraveno, zahrada je nejskvostnější v celém království a vy máte šatů jako žádná jiná princezna. Nemíním dále čekat! Vezmete si mne, a to hned!“

            „Ne,“ řekla chladně princezna. „Čekejte si třeba k učekání, ale já se vaší ženou nikdy nestanu.“

            Čaroděj vzteky zrudnul, zblednul a zčernal. Po chvíli řekl hromovým hlasem: „Já jsem čekal dlouho. Ale k učekání budete čekat vy! Zaklínám vás k věčnému životu v tomto hradě. Kolem vás poplyne čas, všechno bude stárnout, vadnout a rozpadat se. Jen vy budete stále mladá. Ale žádný člověk nebude mít do těchto končin cestu, aby vás vysvobodil. Nenajde se princ ani chuďas, který by vás měl upřímně rád. Pak ještě ráda přijmete moji nabídku!“

            Jak čaroděj řekl, tak se také stalo. Od toho dne začal hrad i se zahradou pustnout, kolem princezny chodili čím dál starší sloužící a komorníci, jen ona zůstávala mladá a krásná. Ale k čemu to bylo? Hrad se postupně začal rozpadat, a Eliška jej nemohla zachránit. Služebnictvo věkem umíralo, a ona nemohla najmout nové. Brána hradu byla pevně zavřená, a tak princezna ani neviděla, že jeho okolí zvolna zarůstá čekankami. Ty modré kvítky jako by hovořily o tom, co se za vysokými zdmi děje.

            Až nadešel den, kdy zůstala princezna ve svém sídle sama. Odešel poslední sloužící, nebylo s kým prohodit slůvko. Jen každý den ráno, v poledne a večer bylo v jídelně prostřeno k hostině. A na zdi proti stolu visel portrét princezny. Divný portrét. Princezna si pamatovala, že ji takto maloval jistý slavný malíř krátce před tou hroznou kletbou. Byla tedy velmi mladá. Přesto jako by na obraze byla stále starší a starší žena. Jako by snad obraz stárnul místo ní.

            Tou dobou se kdesi daleko vydal na cestu do světa mladý a statný rytíř Habart. Jel, kam ho nohy jeho koně vedly a všude se něčemu přiučil. Až jednou dorazil do podivné chaloupky uprostřed lesů u Zbiroha. Padala tma a princ nevěděl, jak daleko je ještě z lesa ven, proto se osmělil a zaklepal.

            „Pojď dál,“ ozval se zvnitřku ženský hlas.

            Rytíř vstoupil do nevelké místnosti, kde to vonělo bylinkami. U plotny stála stará žena a cosi míchala v hliněném hrnci.

            „Hledáš štěstí, Habarte?“ zeptala se, aniž na příchozího pohlédla.

            „Jak víte, kdo jsem?“ podivil se.

            „Já vím všechno,“ usmála se. „Tak třeba teď máš hlad a dal by sis talíř bramboračky.“

            Jen to dořekla, postavila před prince talíř kouřící polévky. Trochu nedůvěřivě se na ni podíval.

            „Neboj se,“ uklidnila ho stařenka. „Je to opravdu polévka, žádné čáry. A to, že všechno vím, je také pravda. Takže také vím, kde své štěstí najdeš. Ráno se vydáš na cestu, půjdeš stále za sluncem a v den úplňku dojdeš na místo. Nic víc ti o cíli tvé cesty říct nemohu. Snad jen tolik: čeká tě tam krásná dívka, ale ty s ní nesmíš promluvit. Hledej tam obraz velice staré ženy. Ten ještě za úplňku spal. Teprve potom smíš na dívku promluvit.“

            Habart se sice ještě vyptával na podrobnosti, ale žena už nic neprozradila. Do snu mu však vstoupila dívka s bílou pletí a čekankově modrýma očima. Druhý den ráno vypravila stařenka Habarta na cestu. Šel stále za sluncem a byl čím dál zvědavější, kam má vlastně dojít. Když se nad jeho hlavou zaleskl plný kotouč úplňku, spatřil před sebou něco téměř strašidelného. Zpustlý hrad na kopci, který byl celý modrý čekankami.

            Ztěžka otevřel starou bránu. Vešel dovnitř. A v tom ji spatřil! Nejkrásnější dívku svého života. Stála ve starých dveřích a vypadala neskutečně. Půvabná, upravená a svěží dívka uprostřed takové pustiny. Užuž na nich chtěl promluvit, když v tom si vzpomněl na stařenčina slova: „Čeká tě tam velice krásná dívka, ale ty s ní nesmíš promluvit.“

            „Kdo jsi?“ otázala se překvapená princezna.

            Rytíř už už měl na jazyku odpověď, ale přemohl se.

            „Proč jsi přišel?“ hleděla na něj čekankově modrýma očima a s Habartem se zatočil svět. V poslední chvíli si vzpomněl, že jí nemůže říct, že je krásná, ale že musí hledat obraz stařeny. Proto se na princeznu jen usmál a pohladil ji po tváři. Pak vstoupil do hradu. Bezradně se rozhlédl.

            „Určitě máš hlad. Jsi dlouho na cestě?“ nepřestávala mluvit Eliška, šťastná, že zase vidí živého člověka. Zavedla mlčícího mladíka do jídelny. Nabídla mu jídlo i pití, ale on se rozběhl k podivnému obrazu. Sňal jej ze stěny a chvíli si prohlížel tu starou vrásčitou tvář. Pak se podíval na princeznu a znovu na obraz. Eliška ho s napětím pozorovala. Vtom Habart strhl ze stěny hořící louč a vyběhl i s obrazem na nádvoří. Tady hodil portrét na zem a zapálil.

            „Co to děláš? Kdo jsi? Vtrhneš sem a zničíš tak výjimečný obraz!“ křičela rozzlobená Eliška, která by teď byla mnohem radši zase sama. Ale tajemný neznámý zamkl její ústa dlouhým polibkem.

            „Jsi nejkrásnější dívka, jakou jsem kdy viděl,“ řekl pak a jeho oči se utopily v modři čekanek. „Mám tě rád. Dlouho. Zdávalo se mi o tobě. O dívce s očima barvy čekanek, která na mne někde čeká.“

            Po těch slovech se odkudsi ozvala strašlivá rána. To starý čaroděj pukl vzteky, že se Eliška přeci jen dočkala. Ještě uprostřed noci se rytíř a princezna vydali na cestu a zanedlouho narazili na chaloupku v lese, kde předtím stařenka Habartovi dobře poradila. Přijala je laskavě oba.

            „Teď už ti, pane, mohu říct všechno,“ řekla a nabídla jim polévku. „Princeznin skutečný věk zaklel čaroděj právě do toho obrazu. Proto obraz stárnul a ty, princezno, ne. Kdybys nebyla pod onou kletbou, vypadala bys dnes jako na tom portrétu. Čaroděj si ale myslel, že každý, kdo tě uvidí mladou a krásnou uprostřed zpustlého hradu, se nad tím nahlas podiví. V ten moment by ses stala stařenou z obrazu a ráda bys pak řekla čaroději své ano.“

            Mladí lidé hodné ženě poděkovali, že jim pomohla ke štěstí. Zavrtěla hlavou: „Ne já, vaše čekání vám přineslo štěstí. Eliška čekala mnoho let ve smutném hradu a ty, Habarte, jsi zase čekal na dívku ze svých snů. Na svou čekankovou princeznu.“

            Zakrátko se rytíř vrátil do svého rodného hradu a přivedl s sebou svou budoucí paní. A při svatbě se všichni divili, proč má nevěsta kytici ze samých čekanek.

 

ZRNKO PRAVDY

Hrad Řebřík stával severně od Zbiroha. První zprávy z roku 1318 ho uvádějí jako majetek Markvarta ze Řebříka. O dvě a půl století později je už uváděn jako pustý. Dnes ho připomínají jen zbytky valů ukryté v lese.


Kontakt

Black&Wait media art agency

Božkovská 32
Plzeň
326 00
IČ 48366846


tel.: 724 317 539