Ukázka z příběhu Vrahem proti své vůli

Jestli něco neměl inspektor Braun rád, pak to byla záhadná zmizení. Zejména pak odehrála-li se po desáté hodině večerní při teplotě kolem bodu mrazu a nižší. Ne snad že by tyto okolnosti věstily nějaké zásadní komplikace při vyšetřování, ale prostě proto, že se Braunovi v tak nekřesťanskou hodinu do tak nevlídného počasí nechtělo. Ale ženský hlas v telefonu zněl naléhavě a hlavně mluvil o dvou zmizelých mužích, otci a synovi. Braun měl nejdřív na jazyku nějakou peprnou poznámku o pánské jízdě, o níž se aktéři nejspíš zapomněli doma zmínit, ale včas si to rozmyslel.

Služební auto nemocné všemi neduhy služebních aut klouzalo po čerstvě zasněžené vozovce a Braun střídavě nadával na městskou údržbu komunikací, která byla opět na sníh nejlépe připravená v srpnu a na údržbu policejních aut, jejíž zaměstance podezíral z toho, že jsou původním povoláním kováři, koláři a kočí. Cesta do luxusní čtvrti vedla do kopce a kroutila se nepříjemnými serpentinami dlážděnými poctivými žulovými kostkami. Kolekci nadávek posbíraných za pětadvacet let života mezi kriminálními živly si inspektor Braun projel během cesty dvakrát tam a zpátky a byl přesvědčen, že na vrcholu už ho nic nezaskočí. Mýlil se. Zastavil u chodníku a mrazivou tmou vykročil ke známé postavě, která se k němu blížila od závory rezidentního parkoviště.

„Zase už se mi pletete do cesty, Tauschová?“ procedil mezi zuby.

                „Vy se pletete do cesty mně, pane kolego,“ usmála se křehká rusovláska a každé slovo vysadila jak perlu do zlata. Inspektorem lomcoval vztek. Dílem proto, že tu Andrea Tauschová vůbec byla a dílem proto, že tu zase byla dřív než on. A taky proto, že ho titulovala slovem KOLEGO.

                „Zjistila jste něco zásadního?“ zeptal se jedovatě a po sotva znatelné pauze dodal oslovení: „Paní soukromá detektivko.“

                Šlehla po něm očima: „S dovolením, já jsem soukromý detektiv. Detektivka je kniha. S ohledem na váš důvtip skvěle poslouží i jako učebnice kriminologie. Doporučuji zejména příběhy Jessicy Flatcherové.“ Soukromý detektiv Andrea Tauschová se otočila na podpatku elegantní kozačky a chůzí manekýny mířila ke svému ne právě lacinému autu. Evidentně už věděla, co vědět potřebovala a Braun aby se zítra zas doprošoval.

 

                Zmizelý Josef Hegner byl typ člověka, kterého si Braun poměrně hodně nevážil. Jeho profesi shrnoval pod pojem „desetibojař“ – živilo ho všechno a nic, ale živilo ho to velmi dobře.

                „Manžel vlastní lokální televizní stanici,“ pravila paní Hegerová a ve směsici smutku a zoufalství se objevily tóny hrdosti. „Kromě toho provozuje parkovací automaty v jednom horském středisku, patří mu dva hudební kluby a jedna diskotéka a je společníkem v několika významných firmách,“ vypočítávala a Braun začínal tušit, že zmizení otce a syna Hegnerových nebude jen tak nějakou pánskou jízdou.

                „Syn je jeho společníkem?“ zeptal se.

                „Ne,“ zavrtěla hlavou a v jejím pohledu byl čitelný údiv s příměsí pohrdání, že ten hloupý policista něco tak zásadního neví: „Richard je novinář. Nejlepší v tomhle městě.“

                „Pracuje v otcově televizi?“ spíš to konstatoval, než že by se ptal. Ale Anna Hegnerová opět odpověděla, jako by spatřila obzvlášť odporný hmyz:

                „Ne. Richard píše pro Večerník.“

                Večerník byly nejvlivnější noviny ve městě. Teď teprve si Braun uvědomil, že jméno Richard Hegner figurovalo u všech velkých kauz, které končily odvoláním někoho vysoce postaveného nebo jeho rekvalifikací do některé z věznic ostřejšího typu.

                „Co tady chtěla paní doktorka Tauschová?“ zeptal se po chvíli rozhlížení po luxusním bytě. Anna Hegnerová hluboce vydechla a udusila vzlyknutí v kapesníku.

                „Vy jste si najala na manžela soukromého detektiva? Proč? Měla jste nějaké podezření?“ snažil se jí Braun pomoci.

                Kývla: „Je to pár dnů…začal se chovat divně. Byl podrážděný, kvůli všemu hned křičel. Přicházel domů později. Myšlenkami byl docela jinde.“

                „Měla jste pro to vysvětlení?“

                „Jediné: je v tom jiná žena. Manželovi se daří a já nejsem naivní: vím, že mi není stoprocentně věrný. Před několika lety, například, měl poměr s náměstkyní starosty. Potřeboval získat nějaký městský projekt, tak to vzal přes postel. Trochu se mu to vymklo a trvalo to asi rok a půl – i když už hlasování dávno dopadlo v jeho prospěch. Ale neodešel,“ Anna Hegnerová mluvila najednou klidněji. Na to, že hovořila o nevěře vlastního muže, mluvila až překvapivě racionálně. Jako by si byla dobře vědoma toho, že chce-li žít v luxusu a pohodlí, musí mu něco obětovat. Zamyšleně si zamíchala kávu a snad hledala další slova. „Teď se ale choval jinak. Bylo to zvláštní. Proto jsem se obrátila na slečnu Tauschovou. Má výborné reference.“

                Tohle Braun zrovna slyšet nechtěl. O kvalitách sexbomby s titulem doktora obojího práva si myslel svoje. Ještě chtěl vidět Hegnerovy pracovní věci – počítač, diář, smlouvy, poznámky, zkrátka cokoli. Ale nic z toho se v bytě nenalézalo.

                „Notebook nosí manžel stále s sebou. Papíry má v kanceláři,“ zavrtěla Anna hlavou a napsala inspektorovi na kus papíru adresu sídla manželovy firmy. A přidala i adresu Richarda a Ireny. Tam musí jet taky.

 

Josef Hegner se potil nepříjemným studeným potem. Nalézal se v jakémsi panelákovém bytě, jakých jsou ve městě tisíce. Společnost mu dělali tři majitelé nepříliš inteligentních fyziognomií, a o to svalnatějších těl.

„Jak dlouho mě tu budete držet? Co chcete? A kde je můj syn?“ štěkal přiškrceným hlasem.

„Ty moc ptaš. Kdo moc pta, dostane pržes hubu,“ usadil ho týpek v džínové bundě.

„Šef řekl: přivezt, my přivezli,“ pokrčil rameny menší s jizvou na čele a lehce šilhajícím levým okem.

Mobil ležící mezi špinavým nádobím na kuchyňské lince začal zvonit.

„Ano, šefe, je tu,“ přikývl ten třetí, nejvyšší, silně navoněný a přitiskl mobil Hegnerovi k uchu: „Šef. Poslouchej,“ nařídil mu.

„Váš syn měl malou nehodu. Zatím to není nic vážného. Zdůrazňuji ZATÍM,“ pravil velmi kultivovaný hlas ve sluchátku.

„Kde je? A co chcete?“

„Ty to víš moc dobře, ty šmejde.“

Hegnerovy rysy ztvrdly. Jako by se přestal bát. Jako by přecházel do protiútoku. Jako by právě identifikoval soupeře: „Jestli se Richardovi něco stane, tak můžete vyřídit panu-“

„Já nikomu nic vyřizovat nebudu. Ty vyřídíš, co po tobě chci, jinak jseš vyřízenej. Rozumíš mi? Tvůj syn je zatím u mne jako v bavlnce. Máš dvacet čtyři hodin na to, abys mi dodal všechny materiály, které má k dispozici a abys zabránil vydání toho článku. Je to i v tvém zájmu. Pokud článek vyjde, dodám ti syna rovněž rozloženého na články.“ Cvak.

Hegnera znovu polil ten hnusný studený pot. Materiály. Zhruba věděl, kde by je Richard mohl mít, něco mu naznačil. Ale jistý si nebyl. Znamenalo to jet rovnou k Ireně a prohledat byt. Kolik je hodin? Odhadoval to zhruba na půlnoc. V téhle čtvrti bez kostela s hodinami byla orientace v čase nemožná. Burcovat Irenu v tuhle hodinu by se neobešlo bez vysvětlování. Navíc by k ní musel jet taxíkem, když mu tak potupně sebrali auto a odvezli je před jeho dům. Napadlo ho, že Irena s Annou už nejspíš zalarmovaly policii.

Mobil těch grázlů zase zazvonil.

„Ano, šefe. Rozumim. Jasně. Spolehněte se.“

Z toho Hegner nebyl o nic moudřejší.

„Dej sem mobil,“ zavelel voňavka. Hegner udělal pohyb, jako že mu chce vyhovět, ale má přeci svázané ruce.

„Kde ho maš?“

„V kapse kabátu. V pravé.“ Hegner byl zvyklý být pánem situace. Tohle se mu nezamlouvalo ani trochu. Netušil, co se má v příštích vteřinách stát, nemohl chystat protitah. Bylo rozdáno příliš mnoho karet, do kterých neviděl.

Po konverzaci se svými vězniteli nikterak neprahnul, a tak jim byl docela vděčný, že si ho přestali všímat. Seděl na židli zády k oknu, ruce přivázané k opěradlu. Neměl nejmenší záchytný bod, kde přesně je. Přivezli ho uprostřed noci v autě s černými skly a byl si jist, že s ním křižovali záměrně městem sem a tam. Dostal čtyřiadvacet hodin. To znamená, že ho musí pustit. Jinak ty Richardovy materiály nedostane. Proč jenom mu je ten kluk nedal rovnou? Proč chtěl mít zase velkou kauzu? A co všechno vlastně má v rukou?

 „Rozvazat,“ nařídil voňavka svým kumpánům. Bez ceknutí uposlechli. Hegner si promnul zápěstí, která ještě před chvílí škrtil hrubý provaz.

„Šef řekl: ty maš dvacet čtyři hodin na svuj ukol. Ale jestli na tebe pověsi policajti, jestli ty jich zavolaš, synaček kaput. Rozumiš?“ voňavkův hlas byl studený jako led a stejně ostrý. Prohlížel si Hegnera šedivýma očima, které vzbuzovaly dojem, že nejsou vlastně ničím jiným než malými kamerami, přenášejícími obraz viděného na šéfovu obrazovku.

 

 


Kontakt

Black&Wait media art agency

Božkovská 32
Plzeň
326 00
IČ 48366846


tel.: 724 317 539