Rozhovor s Evou Urbanovou

 

V autě si pustím metal. A nahlas


 

Kdysi Eva Urbanová pracovala ve výpočetním středisku ČSD v Plzni a zpívala s bigbítovými kapelami. Na pražské konzervatoři jí v 17 letech řekli, že na učení zpěvu je stará. Nyní je hvězdou světových operních scén.

Plzeň - Eva Urbanová se narodila 20. dubna 1961 ve Slaném. Od dětství milovala zpěv, s úspěchem se účastnila dětských pěveckých soutěží. Toužila po studiu na konzervatoři, ale rodiče chtěli, aby měla praktické povolání, a tak nastoupila do učení. V 16 letech se s rodiči přestěhovala do vísky Vrčeň u Nepomuku a začala pracovat ve výpočetním středisku ČSD v Plzni. S otcem nakonec usmlouvala, že by chtěla zpívat ve vrčeňském kostele. Když zdejší děkan Josef Novák uslyšel Evu Urbanovou zpívat, prohlásil, že musí jít zpěv studovat. Když to řekl pan farář, rodiče souhlasili. Na pražské konzervatoři však sedmnáctileté Evě vysvětlili, že už je na učení zpěvu stará a že má silný hlas, ať si zpívá doma. Díky tomuto odmítnutí se nakonec Eva Urbanová dostala k plzeňské profesorce zpěvu Ludmile Kotnauerové. Cesta k opeře byla nastoupena.
Mezitím ovšem mladá zpěvačka vystupovala s rockovými kapelami. Teprve ve 26 letech pozvali Evu Urbanovou na konkurs do Národního divadla. Její výkon se velmi líbil, ale bylo jí doporučeno, aby přišla za rok a mezitím aby si našla angažmá v nějaké menší opeře, kde získá znalosti z divadelní praxe. A tak se 18. dubna 1987 poprvé postavila na jeviště Velkého divadla v Plzni. V odpoledním představení pro lidové školy umění zpívala Cizí kněžnu v Rusalce.
„Studovala jsem ji s paní profesorkou Kotnauerovou, s níž studuji dodnes každou roli. Zvládla jsem to za tři neděle. Ale protože jsem byla divadlem úplně nepolíbená, vůbec jsem nechápala, co to tam dirigent mává těma rukama. A pan dirigent Chaloupka byl báječný. Řekl mi: Vůbec si mě nevšímej, já tě jenom pletu. Ty zpívat umíš, tak zpívej,“ vzpomíná Eva Urbanová s úsměvem.

* Ve čtvrtek jste oslavila na jevišti plzeňského Pekla dvacet let s operou. V publiku seděli vaši bývalí kolegové z plzeňského divadla, kamarádi, známí, obdivovatelé a také vaše maminka. Diváci váš výkon odměnili trojnásobným potleskem vestoje a záplavou květin. Takže si z koncertu jistě odnášíte krásný pocit.

Když lidé takhle spontánně tleskají, cítím z nich energii. A dneska šla ze sálu kladná a zanícená… nevím, zda energie, ale zkrátka něco, co mě stále hnalo dopředu, od árie k árii, i když mi kvůli chřipce nebylo zrovna dobře a musela jsem si všechno hlídat. Krásně se zpívalo.

* „Když zněl potlesk, bylo vidět, že jste opravdu šťastná. Ale s prvními tóny jste se okamžitě začala soustřeďovat a nořila se do role. Nakolik vůbec vnímáte publikum při zpěvu?

Rozhodně je vnímám! Všimla jsem si, že při několika áriích některé dámy slzely - a na ty jsem se nemohla dívat, protože pak se člověk dojímá. To řeším tím, že se rychle podívám do světla a odreaguji se. Někdy je to těžké, pokud se v sále svítí a vy na lidi vidíte. Jejich soustředěný výraz může snadno dojmout. V divadle se vám to nestane, tam je tma.

* Jak moc jste v mládí vnímala své bigbítové publikum?

Já ho vnímám stále stejně, mám ho velmi tráda. Teď 15. a 16. května opět vystupuji v rockové opeře Antigona. Tam si ho užívám.

* S jakou muzikou relaxujete třeba v autě cestou domů z koncertu? (z

týmu spolupracovníků Evy Urbanové se ozve tiché zakvílení) To byl pan vizážista, on si se mnou na cestách užívá: heavy metal. Nejraději mám Judas Priest. Když je mi smutno, pustím si Freddieho Mercuryho, to je můj miláček.

* A pokud si chcete odpočinout od hudby - vrháte se na mytí oken nebo prcháte třeba do lesa?

Vyrůstala jsem na vesnici, takže když mám čas a chuť, tak si u manuální práce velice odpočinu. A hlavně mám na vesnici psa, s nímž chodím na vycházky. Rozštěkáváme celou ves. On se chce s každým poprat, takže ho mám i jako posilovnu. A když si chci opravdu odpočinout, sedám do auta. Moc ráda řídím, ráda jezdím rychle. A při tom si pouštím rockovou hudbu. Dokonce jsem si koupila aparaturu, aby to pořádně řvalo.

* Slavíte 20 let s operou, tleskaly vám přední světové operní domy. Máte ještě nějaké nesplněné sny?

Nebudu jmenovat, které sny se mi nesplnily, ale kdybych žádné neměla, tak už by mě to nehnalo dopředu.

* Je naopak něco, co se vám nesplnilo, co vám uteklo mezi prsty? Ať už pracovně nebo jako ženě?

Určitě mi mezi prsty utekl soukromý život. Ale to se nedá nic dělat. Mou první povinností v životě je zpívat. Jelikož jsem věřící, jsem přesvědčena, že kdybych v tom selhala, tak až se budu jednou tam někde nahoře zodpovídat, byla bych potrestána. A pracovně? To třeba ještě všechno přijde! Vždyť zpívám teprve dvacet let. Třeba vám za deset let řeknu: ten život právě teď, to je teprve žúžo!

* Na koncert v Pekle jste si jako pěveckého partnera přizvala sólistu plzeňské opery Jana Adamce. Proč právě jeho?

Začínali jsme v opeře současně. On přišel z operety, já od bigbítu. Zpívala jsem s ním asi nejvíc. Mám ho ráda jako člověka a velice se mi líbí jeho hlas. Teď studuje Othella. Věřím, že budu mít chviličku času, abych se přišla podívat na premiéru.
 

 

(MF Dnes, květen 2007)


Kontakt

Black&Wait media art agency

Božkovská 32
Plzeň
326 00
IČ 48366846


tel.: 724 317 539