Rozhovor se Zdeňkem Šmídem

 

Zatím jsem ještě nedospěl, říká spisovatel Zdeněk Šmíd


Plzeň - Rok 1937 byl rokem úrodným. Tedy přinejmenším na dobré spisovatele. V Americe se tehdy narodil Robert Fulghum a v Kdyni u Domažlic Zdeněk Šmíd. Ten před pár dny oslavil v Polanově síni plzeňské knihovny besedou se čtenáři své narozeniny, jejichž číslo odmítá vyslovovat. Tvrdí totiž, že teorie o tom, že člověk s věkem moudří, jsou nesmysl. „Myslím, že jsem nedospěl. Snad jsem ztratil nějaké iluze, ale to k dospělosti nestačí,“ říká s nadsázkou Zdeněk Šmíd.

* Jaké iluze jste ztratil?

To zas není tak hrozné, nestěžuju si. Ale člověk už není tak bezstarostný, není mu všechno jedno. Naštěstí jsem dost velký blázen, abych neztratil iluze všechny.

* V besedě se čtenáři jste prozradil, že se pokud možno nevracíte do míst, kde jste se narodil, vyrůstal a žil. Jak na ně vzpomínáte?

Já mám Kdyni velice rád. To, že o ní nepíšu a že se tam nevracím, to s tím nesouvisí. Pro mne je to určitá iluze. Jestliže žijeme dlouho někde jinde, hrozí každý návrat deziluzí. Někdo se jí zkrátka bojí tak, že se raději nevrací.

* Jaká byla Kdyně, když jste byl malý kluk?

Bylo to malé městečko, velice konzervativní, což mi v době dospívání moc nesedělo. Pořád se koukalo na to: toho jsi nepozdravil, dneska je neděle, vem si kravatu.

* Další důležitou etapou vašeho života byly Karlovy Vary. Jaké ty jste poznal?

Karlovy Vary jsem zažil dvakrát. Poprvé jako dítě, které tam jezdilo za tetou a za dědečkem. To bylo pro mne město snů - bylo tam hezky, byli tam cizinci, festivaly, chodil jsem s tetou na zmrzlinu a s dědečkem do lesa. Zatímco ve Kdyni jsem musel těžce pracovat! Sena, sbírání kamení na poli, hlídání krav. To byla próza života a já začal tíhnout k něčemu docela jinému. A říkal jsem si: tady přeci nemůžu zůstat. Karlovy Vary, které jsem zažil podruhé, už byly jiné. Reálnější, plné lidí, kteří mi neseděli - ale i těch, které jsem měl rád. A když jsem začal psát knížku Mé staré, dobré Vary, objevil jsem Karlovy Vary třetí. To byly ty dávno zmizelé, osídlené mrtvými. Začal jsem jim dávat literární podobu, v nich jsem žil, a ty mám nejraději. Jsou jen v mé mysli.

* Vy máte vůbec blízko k neobvyklému pohledu na historii, k její demýtizaci, k nazírání z jiných úhlů. Je právě v tom Zdeněk Šmíd - vystudovaný učitel?

Je tam vždycky. Protože já si pořád myslím, že umění má k něčemu být. Má k něčemu vychovávat. Podle mne není umění to, co ukazuje ošklivost pod záminkou, že vyjadřuje pravdu. Ale ani to, co je jenom hezké - to není umění, to už je kýč. Mělo by se dbát na rovnováhu. Já píšu proto, abych sdělil svůj obraz světa druhým. Ale i proto, aby tenhle obraz světa jim pomohl, aby jim byl ku prospěchu.

* V knize Jak jsme se nedali jste se, řekněme, podíval historii pod sukni. Máte nějaké oblíbené historické postavy, děje nebo období, které jsou obecně považovány za záporné a vy jste přišel na to, že stojí za to, abychom si jich všímali a že měly něco do sebe?

Mám velmi rád baroko - plné tajemství i poznání. Mám rád i renesanční Prahu Rudolfa II. Z historických osobností mám nejraději Petra Voka. Každý v něm vidí jen toho frejíře, který byl samá ženská, ale on to byl člověk, který dovedl žít a zároveň byl velice zodpovědný. Jako jediný dokázal bránit své jižní Čechy proti pasovským, což si nikdo z tehdejších „politiků“ nedovolil. Podle mne byl plnohodnotná osobnost a je škoda, že dneska už takoví Petrové Vokové mezi námi nežijí.
 


Kontakt

Black&Wait media art agency

Božkovská 32
Plzeň
326 00
IČ 48366846


tel.: 724 317 539