U nás to jde - rozhovor se Zdeňkem Svěrákem

 

 

Nemysli si, vole, že nebudeš hrát divadlo

 

Zdeněk Svěrák je nejen známá osobnost Divadla Járy Cimrmana, oblíbený scénárista, herec a textař, ale také vlastně zaměstnavatel tělesně postiženého člověka. Úraz kolegy a kamaráda Jana Kašpara mu otevřel pohled do světa lidí na vozíku, jimž se snaží pomáhat skrze Centrum Paraple. Na sv. Václava bude uvádět už osmnáctý ročník Dobročinné akademie, která pro centrum získává peníze.

 

Co všechno už akademie pomohla Centru Paraple vybudovat a získat?

Akademie nás vždycky napojí na celý rok. Pořádáme samozřejmě i jiné akce, jako je třeba Běh pro Paraple, ale výtěžky z nich nejsou zdaleka tak vysoké. Akademie vynese miliony, běh statisíce. V prvních ročnících jsme vybírali hlavně na stavby. Centrum Paraple byly původně docela obyčejné sídlištní jesle. Na počátku jsme si je uzpůsobili pro naše potřeby. Pak jsme přidali patro. Pak už nám to bylo malé, protože vozíčkářů pořád přibývá. Čtyři týdně. A tak jsme postavili budovu pořádnou, s rehabilitací a ubytováním. Dnes je Paraple ohromná stavba, na niž jsem pyšný. Říkám si: tohle tu po mně zůstane. Je to veliké sociálně – zdravotnické zařízení s padesáti zaměstnanci. Jenže chod takhle velké instituce také něco stojí. A právě na to budeme letos na Akademii vybírat. Chápu, že pro diváky to je asi méně atraktivní než výstavba nového křídla budovy nebo nějaké hmatatelné vybavení, ale prostředky na provoz jsou zapotřebí úplně stejně.

 

Jak na vás návštěvy v Parapleti působí?

Ten dům má svou specifickou atmosféru nabitou čímsi pozitivním. Je to místo setkání začátečníků s mazáky. A to je důležité. Vybavuji si například příběh jednoho čerstvého vozíčkáře, který do centra přišel s hlavou plnou myšlenek na sebevraždu. Společnost v tomhle domě ho od toho odradila. Poznal, že sice život nebude takový, jako byl před tím, ale že v žádném případě nekončí. Že i člověk na vozíku má kamarády, kteří mu poradí a pomůžou. A novopečený vozíčkář se díky nim snáz dostává do fáze já chci takhle žít, chci dělat něco, na co budu mít talent. Proto máme v centru nejrůznější kursy, které našim klientům pomůžou najít novou práci, nové uplatnění. Díky centru řada lidí dokonce založí rodinu. Proto tu máme kursy Táta na vozíku a Máma na vozíku. Vůbec jsem rád, že v centru panuje kamarádská nálada a že je tu docela veselo. Ono totiž jednat s vozíčkářem s lítostí je hloupost. To oni nepotřebují. Oni potřebují humor a jednání rovného s rovným. Já jsem jako ty – jenom já chodím a ty jezdíš.

 

To vás naučil život po boku Jana Kašpara?

Ano. On nechce, abychom k němu byli nějak přehnaně šetrní a ohleduplní. Snese i velmi drsné vtipy. Třeba nám říká: vy na tý scéně hrozně dupete, vemte si příklad ze mě, já jezdím tiše! A my mu na to řekem: mlč, nebo ti vypustíme kola.

 

Napadlo vás někdy, jestli by existovalo Paraple nebýt úrazu Jana Kašpara?

Asi by ho dělal někdo jiný a asi by se to nejmenovalo Paraple. Ale Jan Kašpar to způsobil. Tím, že prořezával strom a spadl na záda. Nejdřív jsme se museli smířit s tím, že se to stalo. Pak jsme si s Láďou Smoljakem řekli, že hlavní bude, aby si Honza nemyslel, že tím končí s divadlem. Přijeli jsme za ním a natvrdo jsme mu řekli: nemysli si, vole, že nebudeš hrát divadlo. V jednom jsme se ale mýlili. Mysleli jsme si, že bude zapotřebí jeho hendikep tajit, aby ho diváci neviděli. Báli jsme se, že je přejde smích, když uvidí na jevišti člověka na vozíku. Byl rok 1988 a lidé nebyli zvyklí vídat kolem sebe invalidy. Proto jsme Honzovi řekli, že bude hrát sedací role a že se nebude na konci klanět. On ale trval na tom, že se klanět chce.

 

Co všechno jste potom museli udělat jako jeho zaměstnavatelé, abyste mohli herce na vozíku zaměstnávat, abyste mohli hrát jako dřív?

Co se týče pracovně-právních vztahů, ty jsme řešit nemuseli. My pracujeme na základě smlouvy a nikoho nezajímá, jestli nasmlouvaný herec chodí nebo jezdí. Museli jsme ovšem upravit divadlo, aby se tu mohl pohybovat. Protože Jan Kašpar není jen herec, ale někdy i zvukař nebo osvětlovač. Bylo tedy zapotřebí vyřešit bezbariérový vstup na scénu a vstup do zvukařské a osvětlovačské kabiny. Sem jsme nechali instalovat plošinu. U jeviště to bylo obtížnější, neboť tam potřebujeme chodit i my. Vyřešili jsme to tak, že polovina schodiště zůstala a druhou polovinu tvoří výtah pro Honzu. Horší je to samozřejmě na zájezdech. Tam ho musíme nosit. A on, jelikož se nepohybuje, nám tloustne. K tomu připočtěte, že kolegové, kteří kdysi byli mladí, silní a zdraví a jeho, hubeného, hravě unesli, teď mají sami potíže se zády. Proto už zpravidla žádají o pomoc místní kulisáky.

 

Předpokládám, že nikdy nikdo neodmítne.

Ne, všichni jsou velmi ochotní.

 

Jak se vůbec podle vás proměňuje postoj Čechů k lidem s postižením?

Všímám si, že se ve městech čím dál víc objevují snížené obrubníky u přechodů nebo že lidé na parkovištích respektují vyhrazená místa pro invalidy. Není to samozřejmě ideální, ale je to výrazně lepší, než to bývalo. A také vidím, že ačkoli lidé chudnou, jsou stále ochotni přispívat na dobrou věc. Ohromně fandím vynálezu dárcovské SMS. Ty kdyby neexistovaly, určitě bychom na Dobročinných akademiích nevybrali pro Paraple tolik.

 

Dobročinná akademie vlastně vybírá do značné míry virtuální peníze, neboť lidé říkají já vám pošlu tolik a tolik. Kolik však doopravdy pošlou, to během akademie nikdo neví. Jaká je pak realita?

Vždycky přijde víc, než bylo naslibováno. Protože peníze posílají i lidé, kteří se v době přímého přenosu nedovolali. Což je dokladem toho, že to nedělají proto, aby jejich jméno bylo na televizní obrazovce.

 

Přípravy na Dobročinnou akademii vrcholí. Co ještě kromě ní a kromě hraní v divadle děláte?

Píšu druhou knížku povídek, protože ta první měla úspěch. Povídka je lehčí útvar než filmový scénář. Dost možná, že Vratné lahve byly můj poslední film.

 

Vybudoval jste se svými kolegy divadlo, které se stalo fenoménem, pomohl jste vybudovat Centrum Paraple, natočil jste řadu úspěšných filmů, vycházejí vám knížky. Co byste ještě chtěl v životě stihnout?

Mám skromný, ale ne moc lehký cíl: aby Divadlo Járy Cimrmana bylo ještě pár let ve formě. S Láďou Smoljakem jsme za těch třiačtyřicet let napsali dobré věci, které jsou ještě pořád živé a rozesmávají i mladé lidi ve věku mých vnoučat. Proto jsem teď napřel své úsilí k tomu, aby naše divadlo nebylo divadlem dohasínajícím, ale aby divák poznal, že nás hraní baví, že jedeme naplno. A že si umíme poradit i s takovou ztrátou, jakou byl odchod Ládi Smoljaka.

 

(U nás to jde 2011/3)


Kontakt

Black&Wait media art agency

Božkovská 32
Plzeň
326 00
IČ 48366846


tel.: 724 317 539