U nás to jde - rozhovor s pavlem novým

 

Každého poslance bych vyhodil na mráz

 

Přestože byl leden a venku sněžilo, Pavel Nový přišel na naši schůzku v kraťasech. Herec, který přežil vlastní smrt v podobě západonilské horečky, se úspěšně vrací ke svému předchozímu stylu života. Zároveň se ale pořád počítá mezi, jak sám říká, mrzáky.

 

Jste otužilec?

Že bych se šel v lednu koupat do Vltavy? Ne, to rozhodně ne. Ale v kraťasech mi zima není. Leccos vydržím a díky tomu jsem přežil.

 

Odráží se v tom, že jste vyrostl na Šumavě, v Železné Rudě?

Trochu možná ano. Ale spíš je to dáno geneticky.

 

Narodil jste se 5. září 1948 v Plzni. Tehdy jste přišel na svět. Slavíte i druhé narození – po západonilské horečce?

Mně bývá ve stejnou dobu trojí věk: jednak ten podle občanky, pak ten po smrti a nakonec součet obou dohromady. Což znamená, že mi na podzim bylo šedesát dva a k tomu tři roky navíc, takže celkem šedesát pět. Díky tomu se dožiju poměrně vysokého věku.

 

A rodina vám pořádá trojitou oslavu?

Moje děti mi tvrdošíjně dávají dárky, které se vážou k těm narozeninám po smrti. K prvním jsem dostal dudlík a dětskou výživu, ke druhým hračku a ke třetím pohádkovou knížku.

 

Takže nakonec byla západonilská horečka i v něčem pozitivní.

Myslím, že byla hlavně prospěšná. Dozvěděl jsem se spoustu věcí, které bych jinak nevěděl.

 

Co jste se dozvěděl o sobě?

Že jsem se dobře oženil. A že se nemá nic vzdávat. Že se člověk nemá z ničeho posrat.

 

A co jste se dozvěděl o světě kolem sebe?

Že bohužel stále má postbolševický charakter. Jen polovina stanic metra má vstup pro vozíčkáře. Na eskalátory s vozíkem nesmíte. Já to umím, v Kladrubech nás to naučili a není to nic složitého. Ale vozíčkář má problém i na ulici. Například v Příbrami jsou sice na chodnících nájezdy, ale jsou vymyšlené tak, že se stejně nedají použít. Do budovy městského úřadu tu vede šikmina z leštěné žuly, která začíná asi pěticentimetrovým schůdkem a má sklon víc než dvacet procent. Nahoře končí u dveří, které jsou permanentně zamčené a zvonek, jímž si údajně má vozíčkář přivolat vrátného, aby mu otevřel, je ve výšce stojícího člověka. Stejné je to i u nového autobusového nádraží. Tam sice jsou parkovací místa pro mrzáky, ale dostat se odtud prakticky nejde, protože tu zase narazíte na dvoucentimetrový obrubník. Paní, která to tam má na starosti, mi řekla: on vám někdo pomůže. Ale to my nechceme. My chceme být samostatní. A to můžeme jen tehdy, když nám to okolní svět umožní. Výborným příkladem jsou toalety pro vozíčkáře u Mc´Donalda. Jediné skutečně bezbariérové.

 

Všímal jste si takových věcí i dřív?

Všímal. Už za komunistů mi vadilo, že jsme předstírali, že postižení lidé neexistují. Komunisté je zavírali do ústavů a tvářili se, že jim pomáhají. To není pomoc. To je segregace na úrovni koncentračního tábora. Tihle lidé nepotřebují, aby se o ně stát staral, ale aby jim neházel klacky pod nohy. To je povinnost zdravých. Nikdo nemůže říct, že zítra nebude na vozíku. V centru Paraple jsem byl na pokoji s klukem, který byl zdravý – jen chvátal ráno do práce a teď je na vozíku. To se může stát komukoli z nás.

 

Žijeme v mediálním světě a pro mnoho lidí je třeba seriál skoro víc než skutečnost. A ani v seriálech se lidé s hendikepem nevyskytují. Vy hrajete v Ulici – a tam jsou také všichni zdraví.

To je pravda! Do té školy by mohl chodit nějaký vozíčkář a děti by mu pomáhaly. To zkusím navrhnout. Obdivuji školy, kam se zdravými dětmi chodí děti postižené, třeba i s asistentem.

 

Když už jsme u Ulice: hrajete profesora matematiky. Jaký byl váš vztah k matematice?

Matematika je logická věda, akorát se ji člověk musí naučit. Autoři Ulice jsou ke mně naštěstí laskaví, takže mi tam nedávají nic komplikovaného. Nicméně ledacos jsem musel oprášit a zopakovat si. Naštěstí matematika nepodléhá ideologii, takže se od dob mé maturity v roce 1966 moc nezměnila. Například inteligence některých lidí limituje k nule po parabolické funkci, což znamená, že se nule nekonečně blíží, ale nikdy jí nedosáhne.

 

Další sympatickou roli máte v příbramském divadle, kde hrajete doktora Vlacha v Saturninovi…

…a můžu chodit o holi a v kraťasech.

 

Doktoru Vlachovi připsal Zdeněk Jirotka jednu obzvlášť moudrou myšlenku: Když je nám příliš dobře, prokázal by nám osud velkou laskavost, kdyby nás popadl za límec a vyhodil na mráz. To se hodí právě k postoji zdravých lidí k postiženým.

To je ono! Každého poslance bych takhle jednou měsíčně vyhodil na mráz. Strávil by celý den na vozíku, bez jakékoli pomoci. Předseda vlády týden. Aby zjistili, že svět není pro mrzáky vůbec uzpůsoben. Jsme na obtíž. Je nesmírně důležité, aby postižení lidé mohli pracovat. Je povinností státu zajistit, aby je někdo chtěl zaměstnat. Studio Ypsilon, kde jsem v angažmá, považuji za veliké, protože se mě nezbavilo, přestože jsem rok nemohl pracovat. Jsem nesmírně vděčný Martinu Dejdarovi, že mě ještě v době, kdy jsem byl na vozíku, přivezl a vzal mě na Vánoční večery. To mi dalo strašně moc, to si nikdo neumí představit. Protože člověk je v reálném světě, mezi lidmi. 

 

A to je asi na zaměstnávání postižených to nejdůležitější. Protože jistá omezení pro ně, pochopitelně, budou existovat vždycky.

Práce je dost i pro mrzáky. Nechápu, jak někdo může na zaměstnávání postižených parazitovat, využívat daňových úlev a přitom postižené zaměstnávat jenom jako. Takový podnikatel by měl dostat zákaz podnikání ve všech zemích Evropské unie do nejdelší smrti. Každý, kdo nepomáhá postiženým, je sám proti sobě.

 

(vyšlo v časopise U nás to jde 2011)

 


Kontakt

Black&Wait media art agency

Božkovská 32
Plzeň
326 00
IČ 48366846


tel.: 724 317 539