Rozhovor s Helenou Krbcovou

 

Českým ženám chybí v oblékání styl, šmrnc a vlastní názor

 

S učitelkou fashion designu o tom, proč jsme se před rokem 1989 oblékali líp než dnes.

 

Markéta Čekanová

Plzeň

 

 

            Helena Krbcová nepatří k oděvním tvůrcům, jejichž jména a tváře plní stránky bulváru v souvislosti s celebritami. Nemá vlastní značku ani ateliér. A přesto se už čtvrt století pohybuje v nejvyšších patrech společenského žebříčku. Vytvářela dokonce kompletní garderóbu pro manželku prezidenta Olgu Havlovou.

 

V polovině osmdesátých let jste začínala jako samostatná oděvní výtvarnice. Dnes učíte na Západočeské univerzitě fashion design. Je v té práci nějaký podstatnější rozdíl než jen změna českého názvu za anglický?

            Určitě ne. Jen se dnes používá mezinárodní výraz, ale obsah je stejný. Ovšem moje vlastní práce se od mých počátků změnila. Tenkrát jsem byla tvůrčí člověk, teď učím.

 

Nemáte ani vlastní ateliér nebo značku?

            Měla jsem vlastní studio, ale v současné době se plně věnuji škole a studentům. Z dob, kdy jsem pracovala v salónech, mi zůstala nějaká soukromá klientela, pro kterou pracuji, ale na samotné šití mám své švadleny.

 

Jak jste se vůbec ke své práci dostala? Byla na začátku holčička, která šije na panenky, případně si pro sebe upravuje maminčiny šaty?

            V tom jsem byla asi jako všechny holčičky. Ale především jsem chtěla dělat jakoukoli výtvarnou činnost. Proto jsem si zvolila střední odbornou školu výtvarnou, kde už jsem se začala víc orientovat na oděvní výtvarnictví. Jenže tenkrát se ke studiu tohoto oboru přijímali jen dva uchazeči ročně. Mně to vyšlo až napotřetí.

 

Co jste si ušila jako vůbec první?

            To už si nevybavím, ale šila jsem si už od základní školy. Tehdy to bylo běžné. V obchodech se toho moc koupit nedalo a už vůbec ne podle vašich představ, takže si většina z nás šila sama doma. Velmi často to vypadalo tak, že jsem si něco ušila a druhý den jsem v tom vyrazila třeba na ples.

 

Taky jste s maminkou sháněly Burdu a Ženu a módu?

            Pochopitelně, to byly úplné poklady!

 

A přešívaly jste ze starých věcí po babičce…

            Přesně tak. Ale mělo to svůj ohromný půvab. Už jenom v tom, že se člověk těch starých věcí dotýkal a cítil k nim určitou pokoru. Teď už je všechno příliš samozřejmé a dostupné.

 

Páráním těch starých kousků se také dá hodně naučit.

            A taky jsme to tak dělaly! Například džíny se tehdy běžně koupit nedaly. A když už jsme nějaké měly a dosloužily nám, rozpáraly jsme je, překreslily jsme si je na jinou látku a ušily jsme si podle toho nové kalhoty z obyčejné látky.

 

Šijete si ještě dnes sama pro sebe?

            Díky tomu, že mám švadleny, které šijí pro mé zákaznice, tak si nechávám šít od nich.

 

Koupíte si někdy něco na sebe v obchodě?

            Svetry a džíny ano. Všechno ostatní mám šité na míru. S kupovaným oblečením už bych měla problém. Jsem zvyklá mít všechno z materiálu, jaký si vyberu a přesně na svoji postavu. S konfekcí se nesmířím.

 

V čem vám nevyhovuje?

            Mám už příliš přísná kritéria. Od mládí jsem pracovala v luxusních salonech, tehdejší pražský Styl a Eva, to byl někdejší Rosenbaum a Podolská. Takže jsem pracovala s kvalitními materiály, na špičkové krejčovské úrovni a s velice náročnou klientelou.

 

Takže do obchodu s oděvy nikdy nevkročíte?

            S dcerou si někdy děláme zábavné vycházky po obchodech. Každá si do kabinky nabereme naprosto nesmyslné věci, které bychom si nikdy nekoupily. Oblékáme si je a navzájem se chodíme do kabinky strašit.

 

Jak se seběhlo, že jste vytvářela šatník pro první porevoluční manželku prezidenta?

            Seznámila jsem se s její tajemnicí. Bylo to fantastické, chodila jsem za paní Olgou domů, do bytu, kde tehdy ještě zasedalo Občanské fórum. Musela jsem ji třeba obléknout, když ji a jejího manžela krátce po jeho prvním zvolení prezidentem přijala anglická královna.

 

Jaké požadavky musí splňovat oblečení první dámy, kterou přijímá britská královna?

            Je to náročné, musela jsem se důkladně seznámit s protokolem, kde je třeba požadavek na délku sukně nebo na pokrývku hlavy. Ale mne to v práci neomezuje. Naopak mě to zajímá a baví, neboť to jsou určité mantinely, mezi nimiž se musím pohybovat a musím znát širší souvislosti.

 

Jaká byla Olga Havlová jako klientka?

            Velice příjemná. A také křehká bytost, která si do své největší blízkosti jen tak někoho nepustila. Takže jsem si ji musela získat.

 

Čím?

            Především klidem a neokázalostí. Ona hodně neměla ráda velké předvádění nebo okázalou servilitu. Preferovala střízlivost – jak v jednání s lidmi, tak i v šatníku.

 

Vy musíte být při práci hodně dobrý psycholog.

            Oděvní výtvarník musí umět jemně a citlivě posouvat svého zákazníka tam, kde to pro něj bude prospěšné. Což nemůže činit násilím. Musí především naslouchat. A pak ho musí dotvářet tak, aby respektoval jeho charakter. On je totiž velký rozdíl v tom, jak vypadáme, jak se chováme, jací jsme, jací bychom chtěli být a jaké signály vysíláme do okolí. A právě tyhle signály vysíláme svým oděvem a celým svým vzhledem. Nejde o módu, ale o styl. Ten za nás mluví, aniž bychom promluvili.

 

Co vám říká styl oblékání neznámých lidí, které potkáváte v ulicích?

            Mnoho lidí bezhlavě vyznává jenom značky, které pro ně jsou jasným důkazem toho, že mají peníze. V ženské módě zas vidím spoustu tuctovosti a vulgarity. Vytratila se elegance. S tím souvisí i kultura pohybu, úprava vlasů a tváře. To všechno je dnes mnohem uniformější, než to bývalo před rokem 1989.

Jak to? Vždyť tenkrát v obchodech skoro nic nebylo a to málo, co bylo, bylo pro všechny stejné, barev nevábných. A teď jsou obchody plné velmi barevného a různorodého oblečení.

            Obchodů je hodně a nekvalitních oděvů taky. Úplně trpím, když vidím, jak mladá generace vůbec neusiluje o žádnou originalitu.

 

Když se rozhlédnete po českých ženách a dívkách – jaké zásadní chyby v oblékání děláme?

            Chybí vlastní styl a šmrnc. Mně připadá, že každý teď přesně ví, jakou značku má mít a že může obléknout jen nejnovější kolekci, ale nevidím v tom nic osobitého. Jenže móda není diktát a vůbec se nemění tak rychle, jak se nám prodejci snaží namluvit. Každý člověk si musí z módy vybírat to pravé pro sebe. Ne jen konzumně přijímat to, co hlásají výkladní skříně, ale pěstovat si i v oblékání vlastní názor.

 

Kde ale má žena s hledáním vlastního stylu začít? Kdo jí poradí? Prodavačka v obchodě, která potřebuje prodat zboží?

            Prodavačka určitě není ta pravá cesta. Ale třeba moji studenti jsou určitě schopní pomoci a poradit. A to i ženám, které nepatří mezi bohatou klientelu, které se oblékají v běžných obchodech. Samozřejmě i taková rada něco stojí. Ale určitě se vyplatí.

 

Za pár dnů budou Vánoce. Jak se oblékáte ke štědrovečerní večeři a ke dy stromečku?

            Podle společnosti, ve které Vánoce trávím. Když jsme byli ještě rodina, s partnerem a dcerou, bylo naprostou samozřejmostí, že muž měl sako a kravatu a já dlouhé šaty. Dnes už je dcera vdaná a já jezdím na návštěvu k ní. Oni jsou mladí a mají zvyky trochu jiné, takže v dlouhých šatech s nimi nebývám.

 

A letos obléknete tedy co?

            Nad tím jsem ještě nepřemýšlela, ale asi nějaké krátké šaty.

 

Černé?

            Jsem černá duše a černá mému šatníku dominuje. Takže černé s jednoduchými, výraznými šperky ze studených bílých kovů.

           

           

 

 

 

 

 


Kontakt

Black&Wait media art agency

Božkovská 32
Plzeň
326 00
IČ 48366846


tel.: 724 317 539