Bojovnice za Čechy mimo Čechy

 

Slovník zakázaných autorů uvádí u jména Jiřina Fuchsová jen devět řádek strohých informací: narodila se 2.10.1943 v Plzni, roku 1963 odešla do exilu, roku 1975 založila nakladatelství české poezie, atakdále - zkrátka suchá fakta. Čtenář se nedozví, že v roce 1970 překazila levicovou revoluci na univerzitě v Los Angeles, ani že skoro o třicet let později držela v prosincovém mrazu před Úřadem vlády v Praze hladovku za navrácení českého občanství.

Dcera buržousta z koloniálu

            Narodila se uprostřed války, pár metrů od plzeňského nádraží. Jejich dům sousedil dvorem s porodnicí, v níž přišel na svět Miroslav Horníček či Jiří Suchý.

Tatínek malé Jiřinky měl koloniál. „Komunisti ho označili za buržousta a mně zakázali jít na medicínu,“ vypráví dnes dvaašedesátiletá žena a v jejím hlase se stále mísí úžas s nevěřícností. Zákaz vysněného studia odstartoval úvahy o emigraci.

Po maturitě na jedenáctiletce jí bylo dovoleno vystudovat dvouletou nástavbu na elektroprůmyslovce, obor silnoproud. Premiantka humanitních oborů prolezla s odřenýma ušima. A radši se hned vdala.

Emigrace s azbukou v zádech

            „Jeli jsme na zájezd s Čedokem do Egypta a Řecka. Plánovali jsme, že se už zpátky nevrátíme, takže jsme před tím utráceli všechny peníze, které jsme vydělali. Nakonec jsme málem neměli ani na zaplacení toho zájezdu!“

            Mladí manželé Fuchsovi odevzdali občanské průkazy na SNB, Čedok je zapsal mezi tři stovky účastníků zájezdu a bez jakýchkoli dokladů tradá do světa! Vlakem do Sovětského svazu, v Oděse na loď jménem Paběda, tedy Vítězství. „To byla ukořistěná německá válečná loď, z níž se stala loď zájezdová,“ poznamenává a každé slovo doprovází výraznými gesty.

            Čedokářský zájezd měl jednodenní zastávku v Řecku – a tady se Jiřina s manželem Mírou rozhodli k útěku. Jen tak, v letním oblečení, bez zavazadel. Zmizeli z dohledu zájezd střežícího estébáka v nejbližší pasáži. Na jejím konci se mladý muž obrátil na manželku: „Je to na tobě: jestli se chceš vrátit domů k mamince, vrátíme se, jestli opravdu chceš pryč, jdeme. Já se uživím tam i tam.“ Dnes Jiřina Fuchsová přiznává, že to byl nejtěžší okamžik jejího života. „Na jedné straně jsem věděla, že máma bude za čtrnáct dní čekat u vlaku. Na druhé straně přede mnou na bezmračném modrém nebi zářila bílá Akropolis, symbol demokracie. Překousla jsem bolest a řekla: jdem.“ Jazykově nevybavený pár dokázal anglicky jen požádat o politický azyl. Veškerá komunikace na americké ambasádě musela proto probíhat v ruštině.

Povinně do odborů? Nikdy!

            Třetí den po příletu do Ameriky nastoupil mladý inženýr a diplomovaná elektrotechnička do práce. Do továrny na sešívačky. Bydleli v laciném hotýlku na Manhattanu s výhledem do zdi, podlahu společného WC v noci pokrývala mračna švábů. Mezi první a druhou výplatou poznali, jaké to je, chodit po Broadwayi hladov sem a tam: „Byla zima, my jsme neměli na jídlo a tři dny jsme nejedli. Obcházeli jsme krajanské firmy a prosili, aby nám někdo půjčil deset dolarů. Pomohl nám až pan recepční z restaurace U Vašatů.“

Po necelých dvou měsících dostala Jiřina z práce padáka. Na hodinu. „Přišli za mnou, abych vstoupila do odborů. Když jsem zjistila, že bych musela z týdenního platu dvaadvacet dolarů přispívat šest dolarů do odborové kasy, řekla jsem ne. A oni řekli: když nechceš do odborů, nemůžeš tady pracovat, zajdi si do kanceláře, dostaneš výplatu a sbohem.“

            Na tvrdých podmínkách prvních měsíců si naštěstí Fuchsovi zuby nevylámali. Po třech letech se přestěhovali z New Yorku do Los Angeles. Jiřina i její muž studovali i pracovali. „Pak přišel rok 1968 a my už jsme se vážně pakovali. V létě jsme plánovali, že se na podzim vrátíme.“

Che Guevarro, vypadni, já dělám zkoušku!

            V Americe vystudovala Jiřina Fuchsová filozofii a slavistiku. Poslední zkoušku skládala v srpnu 1970, ve vysokém stupni těhotenství. Na losangeleské univerzitě právě zuřila levicová revoluce. „Seděli jsme ve třídě a čekali na profesora. Vtrhli tam levičáci s rudými prapory, na hlavách šátky jako Che Guevarra a začali nás vyhazovat. Řvali, že žádná přednáška nebude, že je revoluce. Tak jsem řekla, ať táhnou do prdele, že já jsem přišla z komunistické země a teď chci dodělat školu.“ Spolužáci začali tleskat, vraceli se na svá místa a nepovedené kopie Che Guevarrů odtáhly.

            V dalších letech se z čerstvé absolventky vysoké školy stala matka dvou synů. Zároveň se ale angažovala v řadě krajanských aktivit. Spoluzaložila Klub československé kultury a Czechoslovak Institute of Los Angeles, měla samizdatové nakladatelství, po roce 1989 byla mezi organizátory Občanského fóra – West. Při tom všem ještě psala básně – plné stesku po svobodě v její rodné zemi.

            V devadesátých letech učila na losangeleské univerzitě češtinu, českou literaturu a historii. Když zájem studentů opadl, stala se provozní ve fitnesu, kam si každé ráno přicházely udržovat postavu hollywoodské hvězdičky. Tři čtvrtě roku byli dokonce Fuchsovi bez příjmů docela. „Ještě že máme na zahradě veliké avokádo. Mělo zrovna bohatou úrodu, takže jsme jedli avokádo smažené, pečené, vařené, na sladko, na slano.“ Žena, kterou Karel Kryl v korespondenci oslovoval „moje drahá Fuchsie“, se při svém vyprávění neustále směje – patáliím i absurditám. Skoro nečesky, chce se dodat.

Dnes ji živí překladatelský servis po telefonu. „Když se například v Americe dostane Čech do nemocnice a lékaři se s ním nedokáží domluvit, volají mně. Nebo překládám stížnosti českých zaměstnanců amerických firem,“ vysvětluje princip své práce.

Vraťte mi občanství, jsem Češka

Spoustu energie věnovala Jiřina Fuchsová budování Památníku zahraničních Čechů. „Mám všechno. Noviny, které vycházely v Mnichově, Londýně, Paříži… knihy ze všech zahraničních nakladatelství, měsíčníky, časopisy. Od toho roku 1963 jsem kupovala a odebírala všechno, co vycházelo,“ ukazuje na bedny, jejichž obsah by ráda proměnila v opravdový památník, muzeum či archiv. Zatím se to nedaří. Nikoho v Česku její nápad neoslovil, nepodařilo se jí získat vhodný objekt, kde by sbírky mohly být.

            Samostatnou kapitolu aktivit této neuvěřitelně vitální ženy tvoří boj za navrácení českého občanství. „Mohla bych ho získat, kdybych podepsala, že mě o ně připravili zlí Američané. Ale tak to není. Mně o občanství mé rodné země připravili komunisté, kteří na nás použili československo-americkou smlouvu z dvacátých let, podle níž člověk, který odešel z jedné země do druhé, automaticky ztrácel občanství prvního státu. Teď jen chci, aby moje vlast uznala, že jsem nikdy její občankou být nepřestala. Třeba na základě rodného listu.“ Víc se o tom v této chvíli Jiřina Fuchsová nechce bavit. Jejím počítačem prošlo přes čtyřicet tisíc dopisů, žádostí, článků a urgencí na téma navrácení českého občanství jí a dalším asi třiceti tisícům stejně postižených krajanů. Ona sama se cítí být Češkou, i když se dvěma domovy: Plzní a Los Angeles.

            „Do dneška se mi v Americe stýská. Ale nikdy mě nemrzelo, že jsem odešla. Vždycky jsem tam chtěla pracovat pro lidi dobré vůle tady v Čechách,“ říká plzeňská rodačka rezolutně. O tom, že její aktivity nezůstaly nepovšimnuty, svědčí i to, že ji letos (2005) na jaře požádala legendární bojovnice za rovnost a lidská práva Rosa Parksová o souhlas, aby se mohlo její jméno objevit vytesané do Zdi cti v Montgomery v Alabamě. Ve společnosti jmen, jako je Martin Luther King.

Markéta Čekanová

(Xantypa 2006/2)

 


Kontakt

Black&Wait media art agency

Božkovská 32
Plzeň
326 00
IČ 48366846


tel.: 724 317 539