Oltář je patník u cesty domů

 

Svatý Vintíř byl benediktinský mnich, který žil zhruba před tisícem let. Přestože patří k německým světcům, kostel mu v Německu není zasvěcen žádný. Na české straně Šumavy ale kostel má. Tedy spíš kostelík. V Dobré Vodě u Hartmanic, pár kilometrů od Sušice. V roce 1706 ho tu dal postavit baron František Karel Villani. Vladěna Tesařová je sklářka. O bezmála tři století později vyrobila pro zapomenutý a poničený kostel originální skleněný oltář a Křížovou cestu.

 

Od shonu a ruchu do klidu přírody

            Svatý Vintíř žil původně v Německu, ve své poustevně Rinichnachu. Ale rušný život kolem něj mu neumožňoval plně se soustředit na víru a rozjímání. Proto odešel do hor, až zakotvil na vrcholu Šumavského Březníku. Viděl zároveň do Čech i do Bavor. A měl klid pro své úvahy a hovory s Bohem.

            Vladěna Tesařová žila původně v Praze. S rodinou odtud utíkala víkend co víkend do vlhké chalupy nedaleko Sušice. Před deseti lety narazila na možnost získat v dražbě nějakou volnou šumavskou nemovitost z majetku okresu. Vybrala bývalou školu v Dobré Vodě, naproti kostelu sv. Vintíře. „Byla to ruina a odhadní cena byla v několika stovkách tisíc. Podařilo se mi ji získat, ikdyž jsem neměla peníze. Manžel vyhrožoval, že se se mnou rozvede,“ vzpomíná sympatická blondýna, která tady, uprostřed šumavských lesů, žije s manželem, dvěma syny, kocourem a psem. V ráji šumavském, jak by řekl Karel Klostermann, si Tesařovi zvykli rychle. „V Praze jsem nebyla už skoro rok. Manžel snad ještě déle. Kdykoli tam má jet, zaskočí ho zažívací potíže. Žijeme tady v lesích a mám dojem, že zapomínáme i umět mluvit.“

            Zastavili jsme se tu v době, kdy se okolní krajina oblékala do zelené a topila se v prvním jarním slunci. Když jsem se dívala od domu Tesařových přes údolí na blízké i vzdálené kopce a vesnice, pochopila jsem, proč si jak oni, tak svatý Vintíř vybrali právě tenhle kout země.

 

Soužití protikladů

            Šumava byla odedávna místem, kde vedle sebe žili Češi a Němci. Dokládají to i jména na zpustlém hřbitově za kostelem, kde jsme se s Vladěnou Tesařovou zastavily. „Ve zdejších podmínkách nemohl nikdo příliš uvažovat, jestli je někdo Čech nebo Němec. Žili tu a museli si pomáhat,“ řekne paní Vladěna, jako by patřila ke starousedlíkům. Koneckonců nejen rozdílné národnosti, ale i rozdílná náboženství tu vedle sebe žila po staletí: hned vedle domu Tesařových, kde vzniká výzdoba křesťanského kostela, najdete židovské Muzeum dr. Šimona Adlera. A pro další obraz soužití protikladů si lze zajít přímo k Tesařovým domů: jejich fenka vychovala kocoura, který teď považuje všechny psy za své kamarády. A aby těch rozmanitostí v jednom bodě nebylo málo, také manželé Tesařovi se liší svým vyznáním: „Já jsem katolička a manžel je evangelický duchovní. Přála bych vám slyšet naše hádky! To jsou disputace! Každou chvíli mi vyčte, že jsme jim upálili Mistra Jana,“ líčí paní Vladěna a zve nás dál. „Pojďte, ukážu vám dílnu toho evangelíka! Vcházíme do prostoru plného dřevěných figurek svatých. Protestanti přitom žádné světce neuznávají.

„Michal je hluboce věřící, ale nikdy o své víře přede mnou nemluvil, jen si ji tiše žil. Postupně mě tím inspiroval natolik, že jsem se začala denně modlit. Později jsem dálkově vystudovala ekumenický institut,“ vysvětluje Vladěna Tesařová své vědomosti životopisů svatých. Dnes se modlí i růženec několikrát denně a zjistila, že ji to vůbec neomezuje. Dost možná, že to dokonce pomáhá, aby svou náročnou práci zvládala a aby se vždycky objevily nějaké peníze - z fondu PHARE, od státu, od sponzorů, od dobrých lidí, kteří hodí pár drobných do kasičky.

 

Z nouze sklo

            „Ke sklu jsem se dostala z nouze,“ vypráví paní Vladěna, zatímco před nás staví hrnky s kávou. „Po základní škole jsem se hlásila na sochařinu do Hořic. Přijali mě, ale pak si to rozmysleli. Dědeček na uranu - to nebyl zrovna dobrý kádrový posudek!“ Patnáctiletá Vladěna se šla učit brusičem skla. Její učitelé ale záhy zjistili, že má na víc. Doporučili ji tedy na odbornou školu do Železného Brodu. Úspěšně ji absolvovala. Později ještě studovala techniku malby u Josefa Kadeřábka, který jí například odhalil i tajemství gotické lazury.

            Vladěna Tesařová si pro svá díla připravuje nejen návrhy, ale i hliněné modely, sádrové formy a materiál na tavbu. Zkrátka tavenou plastiku dělá od A do Z: „Umělec si musí umět udělat všechno sám! To přeci není ono, když to připravím, přinesu někam do sklárny a tam to za mne dodělají. Nepatřím k těm, kdo tvrdí, že sklo má duši. Já se do něj musím při práci vcítit a skrze postavy, které z něj vytvářím, mu tu duši dávám.“

            Vzhledem k technologii výroby a vybavení dílny mu dává ale mnohem víc. Při naší návštěvě vznikalo pod jejíma rukama 15 zastavení Křížové cesty - čtrnáct pro protější kostel, jedno „Vzkříšení“ pro kapli sv. Vintíře v německém Rinichnachu. Na každý z těchto skleněných obrazů vytváří Vladěna Tesařová dva týdny model z hlíny. Podle něj vznikne sádrový odlitek, jenž váží 200 až 300 kg. „Jenom ho obrátit vyžaduje přivolat na pomoc tak čtyři silné chlapy. Ale to tady není problém. Místní lidé jsou skvělí. Udělali mi i speciální vozík, kterým dávám formy do pece. Kdybych ho kupovala, stál by kolem půl milionu. Za tenhle jsme dali deset tisíc! V Čechách máme prostě krásné lidi!“

            Skleněnou surovinu si vybrala v odstínu šumavského zeleného skla. Do formy jí musí tak akorát - ani moc, ani málo. Z tavící teploty 850 stupňů hotová deska chladne dalších čtrnáct dnů. „Pak se musí zbrousit přetavky, vyčistit zbytky hlíny - někdy si s tím hraju i celý den. Sklo se totiž nedá odfláknout.“

 

Se Švejkem na cestě ke svatosti

            Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život. - hlásá latinský nápis nad skleněným oltářem dobrovodského kostela. Pod ním jsou čeští i němečtí světci - Vintíř, Václav, Jindřich, Vojtěch a další. Ale i třeba architekt, držící v ruce plán sakrální stavby. „Ten je tam za nás za všechny hříšné,“ usměje se Vladěna Tesařová a v očích se jí rozehrají plamínky jako vždy, když hovoří o náboženských tématech. „Světci nebyli žádní vyvolení. Byli to lidé jako my. A já jsem přesvědčena, že na cestu svatosti jsme povoláni všichni.“

            Těžko si představit, že se její slova vztahují i na důstojníky československé armády, kteří si právě v tomto kostele vybudovali v letech komunistické vlády sklad terčů a střelbu cvičili na náhrobních křížích...

            „Snažím se svou prací lidem ukázat, že jediný a nejdůležitější náš úkol je dojít spásy. Oni to nechápou. Jako by ztratili myšlenkový střed. Točí se pořád dokola.“ Slova jako z úst světice. Pak se ale modrooká štíhlá blondýna zahledí do své zahrady a povzdechne: „Skleník - to je další můj sen! Pěstovat zeleninu. Tady, v 900 metrech, je to na hovno, nic tu pořádně nevyroste!“

            Vladěna Tesařová není světice. Ba ani lovec zahraničních turistů, kteří sem přijíždějí buď náhodou, nebo cíleně, za skleněným oltářem. „Bez němčiny se tu neobejdeme. Ale nemáme potřebnou výdrž se ji učit z učebnic. Tak ji studujeme podle Švejka. Němci pak žasnou, jaké věty na ně chrlíme!“

           

Zvon, varhany a to ostatní

            Než nasedneme do auta, ještě jednou se zastavíme před kostelíkem z počátku 18. století. Dnes nemá zvon. Němci ho za války zrekvírovali a zpátky na věž už se nevrátil. Nemá ani varhany. Ty zase vadily českým vojákům. Postupně se tu obnovuje varhanní skříň a zábradlí balkonu. Lavice jsou nové a prostší, než byly původní. Kněžiště čeká také na novou mensu, která bude korespondovat se skleněnými plastikami Vladěny Tesařové. Strohému, chudému interiéru vévodí Křížová cesta a oltářní retabulum, jaké nemají obdoby. „Oltář je patník u cesty domů. Je tu proto, abyste cestou nezabloudili,“ řekne čtyřicetiletá energická žena a zamává za naším odjíždějícím autem.

 

Markéta Čekanová

(Xantypa 2003/11)

           

 


Kontakt

Black&Wait media art agency

Božkovská 32
Plzeň
326 00
IČ 48366846


tel.: 724 317 539