Vážně máme, co jsme chtěli?

 

aneb

Patnáct let od 17. listopadu 1989 očima Martina Mejstříka a Šimona Pánka

 

Dohromady je svedly, bez nadsázky, dějiny. Před listopadem 1989 se neznali, dnes jejich jména figurují v učebnicích dějepisu vedle sebe. Stali se z nich kamarádi, nebo si dál kráčejí svou vlastní cestou? Jací vůbec jsou po patnácti letech vůdcové studentské revoluce Martin Mejstřík a Šimon Pánek? Co je dnes těší, a co jim naopak pije krev?

 

„Se Šimonem jsem se seznámil v prosinci 1988, kdy organizoval humanitární pomoc pro zemětřesením postiženou Arménii. Psal jsem o této pomoci tenkrát nějakou reportáž, ale Šimon byl pro mne jen jedním „z těch kluků a holek“. Takže jsme se vlastně až do listopadu neznali,“ vzpomíná ten tmavovlasý, tedy Martin Mejstřík.

„Já jsem Martina zaregistroval 19.listopadu 1989 jako nejvýraznějšího člověka, který spontánně organizoval skupiny lidí z různých fakult. V úvodu, kdy neexistoval ještě žádný koordinační výbor ani nic podobného, byl Martin přirozeným lídrem,“ loví z paměti obrázky prvních setkání ten světlovlasý, tedy Šimon Pánek.

Na televizních obrazovkách jste se ovšem velmi záhy začali objevovat buď spolu nebo každý zvlášť, ovšem ve stejné roli - vůdce studentů. Stali se z vás kamarádi?

            Martin Mejstřík: „Šimona sleduji při jeho práci v humanitární oblasti a velice si ho za ni vážím. Jen někdy mám trochu strach, aby se mu Člověk v tísni, z něhož se stává obrovská organizace, nevymkl z ruky. Ale nijak velcí kamarádi nejsme.“

            Šimon Pánek: „V Listopadu jsme spolu velice úzce spolupracovali a rozumně jsme se, myslím, dělili o náročnost té veřejné role, do níž jsme se dostali. Dnes lze náš vztah asi nejlépe charakterizovat jako vzájemnou úctu. Martin je pro mne určitě zajímavý svým vnitřním motorem, který ho žene vpřed. A řekl bych, že přestože říkal, že do politiky nikdy jít nechce, role v Senátu mu sedí a jde mu to. Že se v této práci našel. Podrobněji ale jeho práci nesleduji.“

Vy jste naopak kandidoval hned v prvních svobodných volbách. Nechcete si to zkusit znovu?

Š.P.: „Kandidoval, ale do poslanecké lavice jsem nikdy neusedl. A už tehdy jsem se zařekl, že nikdy víc!“

Znamená to, že vás stoprocentně naplňuje to, co děláte, tedy práce v oblasti humanitární pomoci?

            Š.P.: „Koho stoprocentně naplňuje to, co dělá? Naplňuje mě to natolik, že mám pocit, že to má smysl a  že v tom chci pokračovat.“

Neměl jste za těch patnáct let nikdy sto chutí toho nechat?

            Š.P.: „Určitě, to se stane každému. Tváří v tvář chronickým válečným konfliktům nebo rozvojovým zemím má člověk někdy pocit beznaděje. Ale kdybych to vzdal, kdybych rezignoval, znamenalo by to říct, že to nemá smysl, a to není pravda. Každá krize, každá válka, každá diktatura má jen omezenou dobu trvání. Čím víc se okolní svět snaží s tím něco udělat, tím kratší ta doba je. Takže pokud pocítím únavu a chuť všeho nechat, stačí si jen odpočinout.“

Martine, vyjel vy byste do míst válečných konfliktů, jako jezdí Šimon? Do Afghánistánu, do Iráku, na Balkán...

            M.M.: „Šimon má v sobě určitý neklid, táhnou ho dobrodružné dálky a navíc dokáže skloubit to, co je mu přirozené s pomocí trpícím. Jeho výhodou ovšem je, že nemá rodinu. Což je důvod, pro nějž by se mně osobně do války moc nechtělo. Navíc jsem pocitově hodně svázaný s touto zemí, nemám moc potřebu cestovat. Moje místo je tady, snažím se řešit konflikty, které máme ve vlastní zemi, a to není také právě málo.“

To je tedy důvod, který vás táhl do politiky?

            M.M.: „Upřímně řečeno, měl jsem o svém životě poněkud jiné představy, ale pán bůh se mnou tak dlouho strkal a šoupal, až mě dostrkal do politiky, byť jsem se tomu strašně bránil. Pravdou ovšem je, že spravedlnost a nespravedlnost jsem intenzivně vnímal už v dětství. Když jsem byl ve skautském věku, hodně mě třeba trápilo, jak se komunisté chovají nejen k lidem, ale i k přírodě.“

Dnes jste v politice jedním z posledních z generace disidentů a lidí kolem 17. listopadu. Nepřipadáte si mezi ostatními politiky někdy trochu jako exotické zvíře?

            M.M.: „Připadám. Ovšem cítím jako výhodu, že jsem do vysoké politiky vstoupil poměrně pozdě a navíc jako bezpartijní. Nejsem svázán žádnými stranickými předpisy, vystupuju za sebe, za Mejstříka. Mohu mít vyhraněnější názory než ostatní a nemusím dělat žádné kompromisy. Na druhé straně chci-li něco prosadit, zůstávám více či méně osamocen. V Parlamentu je, bohužel, na všechno moc málo času - mnohem víc bych chtěl s ostatními kolegy o problémech diskutovat. A také mě velmi mrzí, že se v Poslanecké sněmovně prakticky všichni zapletli s komunisty a KSČM z toho teď těží.“

Takže litujete, že jste v Senátu?

            M.M.: „Skoro každých čtrnáct dní! Jarní causa nazývaná Lex Beneš, tedy situace, kdy si dolní komora Parlamentu odhlasovala, že mně, senátorovi, nedovolí vystoupit se zdůvodněním, proč horní komora odmítla zákon o zásluhách Edvarda Beneše, byla jedním z nejkřiklavějších momentů. To se v historii našeho Parlamentu ještě nestalo! Poslanci si prostě „demokraticky“ odhlasovali, že tam Mejstříka nepustí - ale to přeci není demokracie! Možná to je i moje role, aby si na mně a na takových precedentech někteří lidé uvědomili, jak se mají chovat.“

Co vás tedy v dnešní České republice nejvíc štve?

            M.M.: „V květnu jsme vstoupili do Evropské unie, což je viditelný konec revoluce. Já jsem si během těch patnácti uplynulých let uvědomil, že vůbec nebylo pravdou to heslo z devadesátého roku, že jsme nikdy nepřestali být součástí Evropy. Tenkrát jsme si to namlouvali, ale těch patnáct let mě přesvědčilo, že propast mezi námi a Evropou je, hlavně v oblasti nepsaných pravidel, obrovská. Duše národa je totálně rozvrácená.

Možná by nám pomohla charizmatická osobnost, jakou byl zpočátku Václav Havel. Ale docela určitě musí vymřít všechny generace poznamenané komunistickou vládou, tedy i ta moje. Tehdy revoluce skončí i mentálně.“

            Š.P.: „Když jsem v Čechách, budu se s většinou politiků hádat o chyby, které dělají. Ale když přijedu do Moskvy, budu vysvětlovat, jaké máme štěstí, že se narozdíl od Ruska nemotáme v problémech postkomunistické doby. Přesto mě tu štve například míra korupce, nedostatečná kontrola dodržování zákona o veřejných zakázkách, síla zájmových a lobbystických skupin, jež brání reformám například ve zdravotnictví, pomalá penzijní reforma, díky níž už moje generace nejspíš žádný důchod nedostane, vadí mi, že Parlament rozhoduje často o tak podivných věcech, jako jsou jezy na Labi, není tu dostatečně silná občanská společnost, máme málo dobrých investigativních novinářů, a když už něco vypátrají, stejně to s nikým z politiků ani nehne...

            Chápu, že každý člověk žije svými vlastními problémy a nelze se vždy odvolávat na situaci v Pobřeží Slonoviny, ale objektivně vzato máme štěstí, že jsme se narodili do luxusu tří desítek nejbohatších a nejpohodovějších zemí na této planetě. To si uvědomuji pokaždé, když se sem vrátím třeba z Balkánu, Čečenska nebo Afghánistánu. O to přísněji naladěný jsem vůči nepodložené kritice. Reptat a nadávat, to nic nestojí, za tím není žádná práce, žádná zodpovědnost. Pokud někdo něco kritizuje, jsem schopen to akceptovat, je-li za jeho slovy alespoň pokus sám za sebe něco měnit, něco posouvat.“

            M.M.: „Nespokojenost s něčím, protesty proti něčemu jsou běžné všude na světě. Ale ti lidé, třeba ve Francii nebo v USA, nejsou v žádné křeči a nevzpomínají na staré dobré časy. Češi jsou prostě mistři ve skepsi a možná by si za ni zasloužili Nobelovu cenu. Cítíme potřebu stále hledat něco, co nám bude kazit radost. Ale ono žehrání, že za komunistů bylo líp, má docela jednoduché kořeny: svoboda a demokracie je nesmírně náročná. Člověk se musí rozhodovat sám, nikdo mu nic nelinkuje a nenařizuje. Ale rozhoduje se na základě obrovského množství informací, které také dřív neměl. Totalita byla zkrátka jednodušší.“

Stýská se vám tedy po něčem z dob před rokem 1989?

            Š.P.: „Já nejsem sentimentální, takže ne. Snad jen bylo víc času na kamarády, což bylo ovšem dáno tím, že jsme žili v uzavřené rezervaci. Dneska, když se mi sejde termín pracovní schůzky s termínem schůzky s kamarádem, zruším tu druhou. Práce je povinnost, kamarád zábava. A tak musí počkat.“

            M.M.: „Pocit pospolitosti, to je to, čeho se nám dnes nedostává. Tenkrát jsme sice měli různé politické názory, ale všichni jsme nesouhlasili s totalitou a táhli jsme za jeden provaz. Tenhle pocit pospolitosti je to, co mi dnes schází a co se nejspíš už nikdy nevrátí... Anebo možná ano, v nějaké modifikaci spolkového, společenského nebo i kavárenského života z dob první republiky.“

Od „sametové“ revoluce uplyne za pár týdnů už patnáct let. V čem tyto roky splnily vaše tehdejší očekávání a co se naopak nezdařilo?

            M.M.: „Kdyby se mé představy splnily, nebyl bych v politice! Můj neklid, který mě odjakživa nutil starat se o věci veřejné, zkrátka nebyl uspokojen tím, že si můžeme svobodně volit vládu.

Ikdyž neumím posoudit, jestli by mě vůbec nějaká společnost dokázala uspokojit...asi ne. Možná, kdyby těch nešvarů nebylo tolik, kdybych žil ve Francii, kde jsem vždycky chtěl žít, anebo v Americe, kde jsem nějaký čas strávil, skončil bych jako kantor nebo výtvarník, anebo bych psal, což mě vždycky bavilo. Možná, že bych i tak protestoval, ale jen jako umělec, a ne jako politik.“

            Š.P.: „Já jsem v listopadu 1989 žádná konkrétní očekávání neměl. Měl jsem jen intuitivní představu o svobodě, volném trhu, parlamentní demokracii, o otevřených hranicích a o tom, že lidé budou moci žít svůj život, jak sami chtějí. Všichni jsme navíc ale podléhali mylnému pocitu, že i my se zlepšíme. To byl klam. Zůstalo tu stejných patnáct milionů lidí, jací tu žili před tím. A z toho pramení ta frustrace, o níž jsme mluvili. Ale je to záležitost pocitová, nikoli rozumová. Nehodnotíme, co se povedlo a co ne, jen jsme si dlouho mysleli, že k sobě budeme pořád tak milí jako v listopadu. Konkrétní politické a hospodářské změny u nás lze ve srovnání s ostatními postkomunistickými zeměmi hodnotit jako průměrné až dobré.

            Jedna z nejhorších politických pohrom, které nás ovšem postihly, byla opoziční smlouva. Ta zmrazila politický vývoj a krystalizaci politické scény. Proto u nás dnes neexistuje skutečná, funkční opozice, což se velmi podepsalo na politické kultuře.

            Zkrátka spousta věcí mě netěší, chtěl bych je změnit, ale chápu, že se nedá přeskočit čas. Každý by se měl starat o svoji práci a dělat ji co nejlépe, aby tím k něčemu přispěl.“

V tom asi máte zajímavé srovnání ze svých cest do míst válečných konfliktů, bídy a katastrof...

            Š.P.: „Velmi mě zasáhl Afghánistán. To je silná a fascinující země, fungující na principech feudálního středověku. Jednotlivým územím, třeba údolím, tu vládnou jacísi velitelé, stařešinové, kteří tu určují zákon, vybírají daně, zajišťují ochranu, staví školy. Ale na každém kroku tu cítíte sílu soužití rodiny. Tady je bohatý ten, kdo má v oknech igelit, doma deset pytlů mouky a všichni členové rodiny mají nějaké oblečení. Chudý nemá ani boty a jídla má jen na měsíc. Hlad je tu otázkou existenciální. Přesto tu lidé mají silnou chuť prožívat úplně obyčejné věci. Vidíte, jak se na kraji vesnice, v tom nepředstavitelném prachu, potkají dva lidé, posadí se na kámen, každý vybalí svůj kus placky z mouky a vody, možná si rozdělají ohýnek a uvaří trochu čaje a tři hodiny si povídají, smějí se a jsou šťastní. My máme všechno. Jako „zásadní“ problém řešíme, jestli budeme mít doma tři televize, nebo jednu, jestli si pořídíme silnější vysavač nebo slabší... Jsme vystresovaní a zničení civilizací a ty nejobyčejnější, nejlogičtější a nejdůležitější vazby na nejbližší okolí trháme, jak budujeme své kariéry a byty. Možná tím ztrácíme kus štěstí.“

Markéta Čekanová

 

Martin Mejstřík - narozen 30.května 1962 v Kolíně, nedokončil studia na pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, je absolventem loutkářského oboru na DAMU. V roce 2002 se stal senátorem za Prahu a je členem Klubu otevřené demokracie. Ženatý, dvě dcery 8 a 10 let.

 

Šimon Pánek - narozen 27.prosince 1967 v Praze, nedokončil studia na přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Je jedním ze zakladatelů humanitární organizace Člověk v tísni. Svobodný, bezdětný.

 

(Xantypa 2004/10)


Kontakt

Black&Wait media art agency

Božkovská 32
Plzeň
326 00
IČ 48366846


tel.: 724 317 539